Den poslední, odlétací. Sbohem Kalifornii se dávalo v několika fázích - jako první letěli Julie, Štaflík a Zdeněk zpět do Albany, poté Čerw přes Salt Lake City do Paříže, kde se setkal s Afro a Veverkou. Do Prahy pak měli společný let. Lucka, Petr a Vítek letěli až o den později. Různé lety, různé zážitky:
Afro:
Nás si oskenovali v SF na letišti v nějakém novém supermoderním rentgenu, takže kromě očí a otisků tam mají i naše nahaté fotky. Cesta uběhla rychleji (aspoň mně), seděli jsme vedle psychiatra a docela jsme pokecali. Diagnózu neudělal, jídlo bylo vynikající a jsem ráda, že sedím na židli a nemusím se obávat o 6000 km pod ní.
Čerw:
První let jsem měl osobní učitelku AJ, takže jsem si parádně popovídal. Přes Atlantik jsem si užíval pohodlí dvojsedačky u okýnka a nějaký španělský gang, který obsadil tak polovinu letadla do Prahy, přes mne posílal koláčky, které nikomu nechutnali, a prázdné tácy od jídla byla úúúžasná houpačka v bouřkových mracích před Prahou. Nechápu, jak se to Veve nemohlo líbit – prostě parádní horská dráha s obsluhou.
Když jsem se usadil na sedadlo u okénka v letadle přes Atlantik, tak jsem zjistil, knoflík na polohování opěradla je zaseknutý v zamáčknuté poloze a opěradlo se „samo“ pokládá. Řešil jsem následující problém: říct o tom letušce a vystavit se tomu, že na mě budou žbleptat angličtinou a možná mě přesadí (a to jsem seděl sám na dvojsedačce) a nebo neříkat nic a „porušit“ pravidlo, že při startu a přistání musí být sedačka v základní poloze. Rozhodl jsem se pro variantu 2 a při startu a přistání jsem se nohama zapíral o sedačku přede mnou, abych se úplně nepoložil.
Štaflík:
Do Albany jsme letěli přes Detroit, což byla příležitost poznat nové letiště. Celkem nás tam fascinovala tramvaj, která jezdila přímo v hale (nahoře nad obchody a fast foody). Místo jižanské španělštiny tam je dost kladen důraz na překlady do asijských jazyků - na cedulích i v hlášeních. Také tam skoro nemusíte chodit pěšky, všude vás dovezou pohyblivé pásy, na jejichž koncích vás tajemný hlas vždycky varuje, abyste dávali pozor. Pásy spojující různé sektory jsou tak dlouhé, že celý tunel je zpestřen jakousi hrou světel na stěnách. Tak trochu sci-fi.
Oba lety byly lahůdkou pro ty, cose bojí letání. Během prvního jsme zažili pěkné turbulence (padali naštěstí jen věci), na konci toho druhého to zas vypadalo, jak když si pilot rozmýšlí, zda přistát, a nebo ne. Co se jídla týče, tak americké aerolinky nepřekvapili - a v každém letadle jsme jednou dostali na výběr, zda chceme sušenku (takovou tu ke kávě) nebo pár arašídů.
Veverka:
Ze závěrečného přistávání je mi zle ještě teď. Jinak jsem doma v kufru našla lístek, že se do něj mrkli. Ale myslím, že jen co nahoře objevili ten mokrý ručník, zase kufr zavřeli a ničeho se ani nedotkli. Až zas někam poletím, tak jedině s AF, byla to paráda.
Vítek:
Klasicky málo krmiva, ale to není nic moc neobvyklého. Let měl hodinu spoždění v Atlantě, ale dohnali to. Také se mi zase hrabali v báglu. Lísteček ok, ale bylo to mokré skrz naskrz a potrhali mi popruhy na Gemmě. Bude to piplačka dát ji holčičku zase do pucu.
Zdeněk:
Na prvním letadle jsme měli tolik dětí, kolik jsem snad pohromadě neviděl ani v mateřské školce. Vedle mě se vytřídaly dvě, protože jejich mamka a taťka seděli rozděleně. Nejdřív tam seděla malá holka, co mě dostala, když si tam začla luštit sudoku (přitom jsem jí odhadoval tak na 4 roky). Vedle Julie zas seděl jeden mladý pár, co mamka svoje prtě prý asi 6krát za cestu kojila - nebo se aspoň snažila. Prý prcek občas koukal hodně hladově i na ní.
