CA: Den čtvrtý - Piedras Blancas, Santa Barbara

Po ranní frontě na záchod jsme vyrazili z kempu směrem na jih. První zastávkou byla úžasná restaurace Nepenthe, kterou jsme ale jenom prošli - nebyla otevřená, tak jsme aspoň zůstali na kafe v kavárně pod ní s krásným výhledem na Pacifik a hory kolem. Posílení ranní kávičkou, vyčerpáni psaním pohledů a deníků jsme z útesu vyrazili do Julia Pfeiffer Burns State Park. Zajímavostí tohoto parku byl přírodní vodopád padající přímo do moře. Krom toho tam byly k vidění i žaludy z jedovatého dubu, zbytek chatky původních majitelů pozemku a krásný rozhled.

 

"Hele, kaktus na značce, to si musím vyfotit." Tak začala nekonečně dlouhá fotografická cesta za poznávacími značkami aut všech států USA.

 

Vrcholnou událostí dne však bylo setkání s rypouši. Asi se ptáte, co je takový rypouš zač. Halda špeku na útěku, která když už se rozhodne pohybovat, tak sebou  pět vteřin mrská a minutu odpočívá. Mnoho z nich se nám snažilo imponovat svým krkáním, chrochtáním, funěním, odfrkováním ve spánku, chrápáním, kvílením, drbáním ploutví ručičkou. Po zraku a sluchu jsme byli nuceni zapojit i čich - to ve chvíli, když jsme míjeli lehce rozloženého rypouše oklovávaného kondory.

 

Protože jsme na oběd nechtěli setrvávat u oldschoolového rypouše, vydali jsme se o kousek dál na odpočívadlo za Hearst Castle. Už když jsme přijížděli, viděli jsme na parkovišti veverku, která zuřivě kličkuje před naším autem. V tu chvíli se vevnitř ozývaly hlasy, ať Vítek dává pozor a veverku nepřejede. Kdyby ty hlasy věděly, co přijde za chvilku, přejely by těch veverek hned pět. Krátce po vybalení svačiny se odevšad začaly vynořovat průvody veverek, jejichž jediným cílem bylo nás odstranit a získat naše jídlo. Jenže my jsme se prostě nedali. Originálních nápadů, jak s nimi zatočit bylo víc než dost. Ovšem nejvíc se osvědčil Čerw: 

 

Oběd byl už skoro u konce a veverek okolo nás bylo opravdu hodně. Štaflík dostal nápad, že bychom mohli jednu obklíčit. Vybrali jsme jednu nejodvážnější a strategicky jsme ji zabránili v útěku do nejbližší nory. Nejdřív byla jenom lehce vyplašená, ale jak jsme se přibližovali, začínala být nervózní. Když jsme se přiblížili natolik, kdy zjistila, že je v háji, rozběhla se, zapištěla "Kamikaze!" a narazila Čerwovi přímo do boty. Po trojitém saltu s půlobratem dopadla na všechny čtyři a zmizela v nejbližší díře.

 

Zbývající vzdálenost do LA jsme zvládli urazit ještě s jednou zastávkou a to v architektonicky zajímavém

městečku Santa Barbara. Měli jsme chvíli pocit, že jsme se ocitli v Tunisu nebo Španělsku, protože všechny domy včetně honosné radnice jsou zde postaveny v maurském stylu. Den se chýlil ke konci a přestože jsme se chtěli mrknout ještě do přístavu, naznali jsme, že vlastně nemáme tuto noc kde spát. A tak jsme vtrhli do intenetové kavárny a během 30 minut provedli těžkou špionáž o možnostech v LA.  Nakonec zvítězil již vyzkoušený motel Super 8. Poslední výzvou večera byla navigace druhým největším městem Ameriky. Té jsme se však zhostili na výbornou a o půlnoci už skoro každý chrupkal ve své postýlce.

(Autoři: Afro, Čerw, Lucka, Štaflík)