Megabus

Co se týče cestování po východu, tak si zaslouží stručnou zmínku a doporučení Megabus - nízkonákladový autobusový dopravce, kterého jsme opakovaně využili. Z Albany do New Yorku jsem jel za $1, z New Yorku do Filadelfie stál jeden lístek $2,50, Washington, DC - New York za $5 atp. To byly ceny při placení docela dlouho dopředu. Průběžně se zvyšují a někteří cestující platí víc a někteří méně - podobně jako v případě letenek. Megabus nejezdí všude, takže na spojení Filadelfie - Washington, DC jsme museli platit drahému Greyhoundu.

Nevidím přesně do politiky Megabusu, jak si může dovolit být tak levný, ale některé aspekty jsou zjevné. Např. si lístky můžete koupit jen online, takže neplatí žádné kanceláře a tolik lidí. Lístky si sami vytisknete. Tedy "lístky" - stačí prezentovat kód, který může být třeba opsaný na kousku papíru. V těch méně obsazených spojích ani nekontrolovali, zda ty čísla rezervace opravdu odpovídají. Neplatí drahý marketing, protože není třeba - služba je tak levná, že to lidé rozšíří sami. Dále šetří tím, že neplatí rozsáhlá nádraží, kde by čekaly autobusy. Autobusy nečekají dlouho, ale přijíždí načas. Na Penn Station v New Yorku má Megabus rezervován kus silnice a chodníku, odkud odjíždí všechny jejich autobusy. Běhá tam jeden černoch a řve na lidi, jak mají tvořit fronty. Pak se vždycky jedna fronta čapne a nacpe do autobusu. V neděli odpoledne a večer to tam vypadalo kouzelně.

Vyzkoušel jsem šest spojů a nemůžu si stěžovat. Spoždění jsme měli jen jednou díky zasekanému New Yorku v pátek odpoledne. Jinak vždycky bylo na palubě wi-fi, někdy i zásuvky. Moderní, pohodlné autobusy. Také je výhoda, že si můžete rezervaci bez problémů změnit na jakýkoli jiný spoj (a případný rozdíl doplatit). Zatím tedy mohu jen doporučit.

JFK -> Union College? Skoro jako New York -> Praha

New York - Philadelphia - Washington, D.C. - New York - Boston - New York

Eastern trip skončil a člověk by skoro nevěřil, že z letiště JFK na kampus Union College to nemusí trvat o moc kratší dobu než letadlem do Prahy. No, dobře - z JFK jsem nejel vlakem (LIRR), ale metrem, na Penn Station jsem na autobus čekal asi dvě hodiny… a nízkonákladovým autobusem skončil v Albany. Až na cestě tam jsem zjistil, že autobus z vlakového nádraží do centra Albany v neděli nejezdí. Není to daleko, ale je to přes řeku a most je součástí šílené spleti silnic, kterou ani nevím, zda se dá projít pěšky.

Zkusil jsem se slušně nepřímo zeptat jednoho páru, který zrovna odjížděl, zda by mě nemohli vzít kousek s sebou. Oni mi ještě slušněji dali najevo, že od toho jsou taxíky. To mi potvrdilo, že stopování a tak podobně se tu moc nenosí. Mezitím jsem se na nádraží potkal s dalšími lidmi z autobusu a jedna ženská iniciativně zavolala taxi, protože tam kupodivu žádné nestálo. Čekali jsme vážně dlouho. Mezitím přijely taxíky Capitaland, ale my jsme čekali na ty objednané. Když nekonečně dlouho nic nepřijíždělo, nastoupili jsme do těch městských. Už to vypadalo, že jedeme, když v tom tam přišel šéf a pohádal se s řidičem. Prý ho nezajímají "bus people", že mu za chvíli vlak přiveze pár set lidí. Takže jsme si zase vystoupili.

Mezitím jsem tam potkal jednoho Inda jménem Rahul, který měl také namířeno do Schenectady, takže jsme byli dva, co měli namířeno na autobus Albany-Schenectady. Slečna po telefonu objednala taxi od jiné společnosti. To opravdu za chvíli přijelo, tak jsme naskákali a jeli. Zeptal jsem se řidiče, zda na zastávce, odkud nám jede bus, může být do sedmi minut. Prý jo a cestou mě přesvědčoval, že nás může vzít až do Schenectady. Říkal něco o slevě, srovnával s konkurencí… Působil dost nesympaticky a proč platit desítky dolarů za taxi, když nám jede autobus za dolar a půl. Na autobusové nádraží to stihl, ale s cenou to dost přehnal - byl to jen kousíček. Prostě si ji vycucal z prstu a těžil z toho, že spěcháme. My jsme se vážně báli, abychom fakt stihli ten autobus, ale doteď trochu lituju, že jsem si aspoň neřekl o účet a nechal ho páchat tyhle zlodějiny. No, vizitku mám ještě schovanou, tak třeba o jeho firmě napíšu pravdu do nějakého místního fóra.

Aspoň jsem si dobře popovídal s Rahulem, šli jsme spolu ze zastávky na kampus (bydlí nedaleko) a slíbil mi slevu v Taj Mahal - indické restauraci, kde pracuje. Dorazil jsem do nového bydlení, zapnul počítač a pomalu šel kontrolovat přílet letadla do Prahy...

Boston - část třetí

O Bostonu už tady bylo…

Minulý víkend byl tedy do určité míry opakováním (např. Freedom Trail, Boston Common, Quincy Market…), ale přesto se našly nějaké novinky.

• Ubytování jsme měli společně s Honzou a večer jsme se potkali i se Sarah, Beatriz, Thomasem a Clarissou.
• Mile mě překvapila večerní a noční atmosféra města. Žije to tam a působí to příjemně.
• Na večeři jsme zašli do restaurace, které kralovala ženská, která mi vybavila vzpomínky z Utahu. Nebylo to tak šílené jako tenkrát, ale stejně byla prdlá. Jídlo ale bylo skvělé, slušné porce a bonusová chilli paprička byla asi to nejpálivější, co jsem kdy měl (rozbrečelo mě to a zahýbalo to se mnou více než salsy v Mexiku).
• Nechali jsme se vyvézt do 50. patra Prudential Tower (2. nejvyšší budova v Bostonu).
• Hlouběji jsme prozkoumali kampus M.I.T.
• Když to nevyšlo ve Filadelfii, dal jsem si cheese steak v Quincy Market. A cheesecake taky.

Washington, D.C.

"V D.C. jsem byla rok a moc se mi tam líbilo."

"Je to ošklivý město, vůbec tam nejezdi."

O Washingtonu, D.C. jsem dopředu slyšel celou škálu názorů od těch, co jej navštívili. Někdo byl nadšen, jiný zklamán. Takže jsem opět nasadil spíše nižší očekávání a ve výsledku byl mile překvapen.

• Hostel, který jsme měli rezervovaný, sliboval spoj z nádraží zdarma. Když jsem jim volal, kde nás vyzvednou, slečna mi řekla, že si mám vzít taxíka. Tak jsem jí říkal, že na webu se chlubili dopravou zdarma, a ona odpověděla, že nám taxíka zaplatí (nebo dají příspěvek), když si schováme účtenku. Při výstupu z nádražního areálu se naši pozornost snažil upoutat jeden taxikář a lákal nás bůhvíkam, takže jsme mu s úsměvem odvětili, že si vezmeme taxi, které tu čeká. Taxikář z Pakistánu byl slušný, i když málem přejel lidi na přechodu, kteří se tam na chvíli zastavili. Jak jsme jeli, tak nám říkal, jaké části města jsou bezpečné a které ne - když jsme hned viděli jedno zatýkání, věřili jsme mu.
• Hostel byl slušný, i když s lehce neprofesionálním personálem. Důležitá byla bezpečná lokalita - plná barů a fastfoodů.
• Po příjezdu jsem si konečně změřil teplotu, teploměr potvrdil horečku a já započal dvoudenní léčení se, kdy jsem se téměř nehnul z postele. Naštěstí se to pak vylepšilo, že jsme aspoň jednou mohli vyrazit do centra.
• Nedaleko od hostelu se očividně něco natáčelo. Nejen že všude možně byly desítky lidí s vysílačkami, ale na mostě stála kolona filmových kamiónů.
• To nejzajímavější v centru města je naštěstí všechno hezky pohromadě, takže jsme toho během párhodinové procházky zmákli docela dost. Více na fotkách.
• Metrem jsme jezdili naštěstí na druhé straně červené linky a o pár dní dřív, než se stala ta nehoda. Jinak je zajímavé, jaká je v metro zastávkách tma.
• Vzhledem k tomu, že blízko centra je letiště, letadla tam lítají neuvěřitelně nízko. Docela podívaná. Do toho tad nad námi furt kroužila helikoptéra.
• Občas vás dost okouzlí něco, co průvodce či mapa nezmiňuje. Když se trochu setmělo a my mířili k Bílému domu, zdálo se nám, že vedle něco zablikalo. Rázem jsme zjistili, že se nám to nezdá a že park je plný stovek a stovek světlušek. Miniohňostroj.
• Celkově na mě udělalo centrum Washingtonu, DC docela příjemný dojem - čisté a klidné. Trochu víc odpočinkové oproti crazy New Yorku.

FOTKY

Philadelphia

Ve Filadelfii (místní ji zřídka nazvou jinak než Philly) jsme strávili jen jednu noc. Spali jsme v Apple Hostels, kde kromě toho, že je všechno zelené, se chlubí, jak moc jsou přátelští. Je pravda, že celkem byli. Zaujalo mě například, že do hromadných pokojů nabízí zdarma špunty do uší.

Večer jsme se vydali nasávat noční atmosféru města a také okusit tradiční Philly cheese steak.Všude už ale měli pozavíráno a druhý den, když jsme ho všude potkávali, jsem na něj neměl pomyšlení, protože mě zase chytla nějaká viróza.

Mezi nejznámější památky patří bezesporu Síň nezávislosti (kde byla podepsána Deklarace nezávislosti a později i Ústava) a také proslulý Zvon svobody. Do Síně nezávislosti jsme se bohužel nedostali, protože tam je potřeba mít lístek z návštěvnického centra. Neměli jsme ho rezervovaný dopředu a když jsme tam přišli, tak nejdřívější vstup byl až na odpoledne, kdy už jsme dávno chtěli být na cestě do Washingtonu.

Níže snímek historické pošty, odkud jsme posílali pohledy, a Zvonu svobody (v pozadí Síň nezávislosti).

Snění v NY aneb případ pro psychologa?

Následující příspěvek jsem měl možná poslat psychologovi, ale pak jsem si řekl, že se mezi čtenáři může najít někdo znalý, kdo bude mít nějaké chytré vysvětlení.

Jednu pozdní noc v New Yorku se mi zdály dost divné sny. Asi bych to ani neměl nazývat sny, protože to bylo ještě dřív, než jsem usnul. Byl jsem plně při vědomí, i když už dost unavený. Byly to spíše takové nereálné představy, které vyskakovaly, když jsem se díval kolem sebe. Snažil jsem se argumentovat - no, to si jen tak vymýšlím, aby byla legrace (když nespím, tak si přeci můžu sám určit, na co budu myslet). Normálně by mě ale takové asociace nenapadly ani kdybych chtěl a v tu noc to všechno přicházelo úplně samo. Když jsem chtěl i když jsem nechtěl.

Nestalo/nestává se někomu z vás něco podobného? Nemá tento typ snění/představ odborný název?

A teď to hlavní - představy, které se mi vyvolaly. Naštěstí jsem si je poznamenal:

• Ninja bagety - našikmo seříznuté bagety, z kterých kouká salám, sýr a zelenina tak, aby vytvořili zuby jako u nebezpečných disků. Lítají všude možně, samozřejmě.
• Kolem nás je bazén - s vodou jak z počítačové hry. Po okraji bazénu jsou vyskládány obří plátky okurky.
• Soška dalajlámy klepe na záda.
• Lustr se začíná nafukovat a vyplňovat prostor místnosti.
• Všude lítají curlingové kameny - na každém je velký plátek olivy.
• Pohled na newyorské mrakodrapy, jak pěkně skáčou. Nebe je ale nízko, takže se odráží.
• Otočím se ke zdi a vidím tam medvěda - s nakloněnou hlavou a mírumilovně koukajícího.

NYC: Další postřehy

• V NY jsem už párkrát byl, ale ještě jsem nevyzkoušel žlutého taxíka, zde naprosto běžný způsob dopravy. To se muselo napravit. Ideální příležitost se naskytla, když jsme unavení pozdě večer přejeli metrem o pár zastávek a nazpátek bychom museli na jiný lístek (nebyl tam průchod). Moc mě lákalo si zkusit, zda opravdu stačí nakročit do ulice a zamávat. Stačí.
• Výhled na mrakodrapy ve dne je pěkný, noční New York z Rockefellerova centra ale také stojí zato.
• Myslel jsem si, že najít dobrý supermarket na Manhattanu je úkol pro bohy, ale byli jsme mile překvapeni. Už si nepamatuji název, ale ten výběr salámů, sýrů za přijatelné ceny... To jsme zírali.
• Pokud byste hledali ubytování v NY a byla pro vás důležitá cena, dostupnost k centru, čistota a bezpečnost lokality (to je kritérium, které z Evropy neznáme), pak můžeme doporučit West Side YMCA hned vedle dolní části Central Parku.
• Když byste se v New Yorku nudili, mám pro vás zábavu, kterou jsme nestihli. Spočívá v počítání X. Za X si dosaďte 1) Lidé s iPody - většinou je poznáte podle bílých sluchátek. 2) Dlouhé limuzíny. 3) Starbucks. Schválně čeho napočítáte nejvíc (taxíky jsem ze hry vynechal, to by vše ostatní bylo bez šance).

Pár fotek z víkendu v NY

NYC: M&M'S

Doufám, že jste si odpočinuli od tohoto blogu, zatímco jsem se vydal na desetidenní poznávání měst východu. Taková dovolená po škole před summer researchem. Nebudu se opakovat se zajímavostmi z New Yorku, které jsem tu už popisoval, tak snad se mi podaří vypíchnout nějakou novinku.

U Times Square jsme zahlédli několikrát pár lidí s taštičkami M&M's, známé americké "lentilkárny". Už jsem slyšel dřív, že na Times Square je velký obchod M&M's a jedna paní nás tam nasměrovala.

Je skoro neuvěřitelné, co všechno může mít na sobě lentilkový potisk či být jiným způsobem v M&M's verzi. Pár minut jsme se obchodem procházeli a stále neviděli jedinou opravdovou lentilku. Mají je totiž v originálních obrovských nádobách, kde si jich můžete nabrat a koupit kila. Mléčná čokoláda, arašídy, arašídové máslo, mandle… Všechny barvy i jejich kombinace - třeba mix newyorských taxíků.

V obchodě jsme vyfotili i sebe:

Sbohem, cateringu

Poslední dny jsem se kvůli škole a virózám do cateringu moc nedostal, ale včera jsem se tam byl rozloučit. Po celou dobu, co jsem tam pracoval, tam na mě byli hrozně moc hodní a doufám, že se s nimi ještě v průběhu léta uvidím. Kromě malé láhve ferneta jsem jim dal fotku z Death Valley, která je jedním z důkazů, jak mě práce v cateringu obohatila do života. Vickey (šéfka) se hned zeptala, jestli si ji mohou vyvěsit na stěnu.

Good luck with the scouts!

Na marketing jsme jako semestrální práci měli napsat report k nějaké společnosti (co kapitola v knížce, to jeden odstavec) a připravit si k tomu pětiminutovou prezentaci. Na začátku semestru dal profesor pár tipů na firmy - většinou s nimi byl nějak spjat a byly ze státu New York. Řekl ale, že můžeme přijít i s vlastními návrhy.

Tak jsem se ho zeptal, jestli ta organizace může být nezisková. Řekl, že jo. Zeptal jsem se, jestli může být neamerická. Odpověděl, že určitě. Tak jsem si vybral Junák.

Minulý týden se odevzdávalo a prezentovalo. Na celém projektu (no, ono to opravdu nebylo nic velkého) jsem (jako řada kolegů) začal pracovat večer před tím. O kvalitu reportu jsem se moc nebál - on není typ člověka, který by se v tom moc rýpal. Přemýšlel jsem tak spíš o té prezentaci. Asi těžko budu mít lepší vlastní mluvený projev než Američani, musím vyniknout jinak. Ale jak? Trochu jsem o tom přemýšlel a dopadlo to takhle:

1. Těžil jsem z toho, že své téma perfektně znám. Jiní "svou" společnost "studovali" pár hodin, já pár let. To mi dalo tu výhodu, že aniž bych se vytvořenou powerpointovou prezentaci nějak učil, byl jsem schopen o tom mluvit.
2. Představoval jsem si, jak ostatní cpou do prezentací odstavce nudného textu. Konkuroval jsem spoustou poutavých barevných obrázků.
3. Na začátku prezentace jsem rozzářil tváře tím, že jsem si nasadil oranžový skautský šátek.
4. Na konci jsem nechal kolovat nálepky, které naše středisko dává dětem na náborech. Hned jsem jim na rovinu řekl, že tomu nebudou rozumět, ale to jim nevadilo. Snad každý si jednu vzal. Trochu "problém" byl u jedné slečny, která nedávala chvíli pozor u následující prezentace, protože si listovala celým balíčkem, aby si za velkého úsměvu vybrala ten nejlepší obrázek dinosauřího komiksu.

Když jsem se dneska odcházel po odevzdání písemky, tak na mě profesor ještě zvolal "Good luck with the scouts!".

CRM v praxi

Kdysi dávno mě tu napadlo, že by mohlo být fajn, kdybychom si jako Češi na Unionu nechali vytisknout speciální trička, a tak jsem se pídil, kolik by to mohlo stát. Dopředu hlásím, že to později nějak vyšumělo, žádná trička nejsou, ale to teď není důležité.

4.11.2008 jsem kontaktoval jednu newyorskou firmu. Ozvala se mi Kathy a druhý den zaslala nějaký cenový nástřel.

Protože jsem obratem neodpověděl, 7.11. se ozvala:

Hi Ondrej,

I am checking in to see if you are still interested in ordering the t-shirts that we talked about? Please let me know. Thanks

Kathy

Odpověděl jsem ji, že to proberu s ostatními a že připravíme grafický návrh, pokud budeme mít zájem.

19.11. napsala:

Hi Ondrej,

I thought I would check in and see if you have decided on the t-shirts yet? Please let me know. Thanks again

Kathy

V odpovědi jsem se mj. zmínil, že teď všichni mizíme pryč na winter break.

Obratem (20.11.) odpověděla:

Hi Ondrej,

finals and breaks... wow I miss college... I was just checking in,,, Thanks for getting back to me.. have a great holiday break.

Kathy

7. 1. 2009

Hi Ondrej,

I hope your vacation was nice. I am checking in on the quote I gave you for the t-shirts? Please let me know what you want to do. Thanks again.

Kathy

Docela zajímavý Customer Relationship Management.

Minerva Fellows - po studiu do Číny, Ugandy, Kambodži?

V cateringu se mnou bridgádničila řada studentů, ale buď to byli děti šéfů, nebo ti, co za to nedostávají zaplaceno, protože to dělají jako prospěšnou práci za trest. Ale bylo pár výjimek. Jednou z nich byl Ned. Dost jsme si toho u práce napovídali a mile mě překvapilo, že tomu scházela ta povrchnost, která u jiných běžných rozhovorů nechybí. Jednou jsem se ho zeptal, jaké má plány na léto. Čekal jsem odpověď podobnou těm, které jsem se dozvídal od ostatních Američanů - "nothing special", "go home", "hang out with friends" atp. Ned se nadechl a s naprostým klidem a úsměvěm odpověděl, že jede na devět měsíců do Kambodži.

Union spouští už druhý ročník programu Minerva Fellows, kdy se skupinka pár čerstvě graduovaných studentů rozjede po světě do rozvojových zemí, kde budou dělat prospěšnou práci (ubytování, stravu atp. mají hrazeno). Po devíti měsících se vrátí a stráví jeden měsíc sdílením zážitků a postřehů s ostatními studenty, aby se efekt jejich dobrovolničení ještě znásobil.

Někteří jedou ve dvojici na jedno místo, ale Ned bude sám. A co že bude dělat? Rozjede opravnu motorek.

Přehled loňských a letošních Minerva Fellows

Jiná okna

Nadčasově a jednoduše: Mají tu jiná okna. Zatímco v Česku máme okna na pantech, která otvíráme jako dveře nebo vyklápíme, ta v USA (a nejen tu samozřejmě) žádné panty nemají a šoupe se s nimi. Pár příkladů.

Six Flags - (nejen) horské dráhy

Kdysi mi Tee-pee přeposlal nabídku, že jedna známá z Albany pořádá výlet do zábavního parku  - s výraznou slevou na vstupné. Zeptal jsem se ostatních Čechů, skoro všichni byli pro, ale neměli jsme jak se tam dostat. Navrhl jsem Petrovi Smejkalovi, který chodil na schůzky mezinárodního klubu, aby se poptal, jestli by se to nedalo udělat jako školní akce. On se toho iniciativně ujal a byl úspěšný. Projekt pro třicítku účastníků byl schválen a podařilo se mu na vstup a autobus získat finanční podporu z více zdrojů, a tak výlet přišel na každého na pouhých sedm dolarů (jídlo a poplatek za skřínky v parku nepočítaje).

 

Těžko říct, kde s vlastním výletem začít. Vezměme to od toho méně zajímavého:

• Park Six Flags New England, do kterého jsme zavítali, je součástí - jak už název napovídá - jednoho z největšího řetězců na světě - Six Flags. Musím říct, že na společnosti mě zaujal velmi silný marketing. Například - na všech atrakcích do vás neustále hučejí hlášky typu "More flags, more fun". Když vám větu "Have a six flags day" řekl i prodejce nápojů, to není jen tak. Efekt jsem pozoroval po návratu, když lidé začali nahrávat své fotky a aktualizovat statusy na facebooku. Ani jednou jsem se nesetkal s tím, že mi někdo někam napsal "theme park". Všechno je Six Flags.
• V parku výdaje (a výdělky na druhé straně) nekončí zaplacením lístku. Vnášení vlastního jídla a pití je chytře zakázáno a kontrolováno. Nabídka občerstvení bohatá - a drahá. Zapůjčení skříňky stojí až 19 dolarů. Na drahé pití jsme vyzráli nejdříve vodou z kohoutku a pak zakoupením bezedné lahve. Drahá jako pes, ale když ji můžete pak neustále doplňovat a sdílíte to ve čtyřech lidech... 

A nyní k atrakcím aneb snaha popsat nepopsatelný zážitek:

• Six Flags New England je známý především díky horské dráze Bizarro, dříve nazívané Superman. Ta totiž poslední tři roky obsazuje první příčku v žebříčku nejlepších ocelových horských drach vůbec. Výška 63 metrů, délka 1,6 km, sklon až 72°, rychlost až 124 km/h, efekty mlhy a šlehajících plamenů… To se musí zažít.
• Na Bizarro jsme šli jako první. U vstupu měl jeden zaměstnanec dvě velká dřevěná pravítka, kterými kontrolovali horní a dolní výškové limity. Z dálky jsme netušil, zda to horní překračuji nebo ne. Děsila mě představa, že bych tam nemohl jít, tak jsem kolem toho přešel radši trochu vzdáleně a přikrčeně.  Pak jsem si přečetl, že dvě dráhy měly limity 76 palců (ta druhá 78) - což obojí překračuji. Měl jsem štěstí, protože třeba Petra Koukala (návštěva z Milwaukee) na Bizarro nepustili a to jsme zhruba stejně vysocí.
• Asi bych dokázal o každé dráze a jiných atrakcích mluvit věčnost, ale pokusím se to trochu zestručnit. Jednou máte kolejnice nad hlavou a jste pomalu častěji vzhůru nohama. Na klasické dřevěné dráze spočívá adrenalin v tom, že máte pocit, že to prohýbající se prkna nevydrží a každou chvíli se konstrukce rozpadne. Jindy jedete kus pozpátku (a vzhůru nohama samozřejmě). Na obrovské 360° houpačce s názvem Catapult si říkáte ještě stokrát více, zda vás dobře připevnili…   Rychlý vodopádový sjezd do vody (s velkým žbluňknutím a cáknutím samozřejmě) je klasika - bohužel nejel hned za námi další vůz, aby nás to neohodilo ještě jednou na mostě, jak je plánováno. Na divoké řece jedete oblečeni v osmi lidech na kruhovém člunu - ten je nevyzpytatelný a tak je celkem loterie, koho smočí vodopády. Volný pád je volný pád, těžko říct, zda výstřel nahoru stejnou rychlostí není ještě zajímavější.
• Součástí areálu je i Hurricane Harbor, tedy jakýsi vodní svět. Mnoho tobogánů bylo zavřeno - asi kvůli počasí, ale Typhoon nás nadchl. Jedete ve dvou nebo třech lidech na člunu, dolů svištíte, až to občas skočí a nahoru jedete ještě rychleji, protože vás chytí pojízdný pás. Rychlé. Bomba.
• Zdeněk měl dobrý nápad najít na youtube videa z atrakcí. Uvádím odkazy na většinu z těch, které jsme vyzkoušeli  (doporučuji hlavně první polovinu): Catapult, Flashback, Bizarro, Mind Eraser, Scream,  Batman, Thunderbolt, Shipwreck Falls. 

Plus pár fotek je v galerii.

Konec výuky a rozprava o (in)dependent study

Dnes jsem řekl sbohem výuce na Unionu, třísemestrové vyučování jsem zakončil hodinou ruštiny, na které nám v závěru Charles opět zahrál píseň Если у вас нету тëти. Příští týden jsou zkoušky, v pondělí odpoledne mám z ruštiny, ve středu večer z marketingu.

 

Dnes jsem také odevzdal všechny papery na svou independent study. A u té bych se dnes rád dlouze zastavil. Jako téma jsem si zvolil E-Business, aby mi to na FELu uznali za Elektronické obchodování a logistiku či prostě jako povinně volitelný předmět. Formu independent study jsem zvolil jednak proto, že se tady na škole daná problematika neučí jako samostatný předmět  a jednak, že mi to nebude brát tolik času. Snad všechny zkušenosti ostatních, co jsem si předtím vyslechl, nasvědčovaly, že independent study  jsou úplně v pohodě a student si tam většinou sám určí obsah, formu i objem práce.  Jak se později ukázalo, asi jsem byl výjimkou.

 

V průběhu spolupráce s mojí profesorkou jsem zjistil, že máme naprosto jiná očekávání. Já se chtěl naučit co nejvíc o e-businessu, ona vyžadovala velmi formální písemné práce a brala to jako jediný prostředek mého studia. Nikde ale není stanoveno, že to tak má s independent study být.

 

Snažil jsem se s tím něco dělat - např. jsem ji navrhl, zda si místo jednoho paperu nemůžu připravit ústní prezentaci. Jsem přesvědčen, že to by mi co do obsahu dalo víc. Nepřistoupila na to, což pro mě bylo zklamání, protože věřím, že většina jiných profesorů by vyšla mnohem víc vstříc.

 

A tak jsem se prokousával nudnými profesionálními články a snažil se plodit krátké "dokonalé" research papery. Není to jako sednout a napsat. Stojí to dlouhé hodiny pročítání, analyzování, těžkého přemýšlení, formulování… Kontrola probíhala tím způsobem, že jeden den jsem ji to poslal a druhý den jsme se sešli. Vždycky měla mraky připomínek. Ty jsem se kromě práce na dalším paperu snažil implementovat - a připomínková spoušť se opakovala. Nepamatuju si, že by mě pochválila. Snad jen jednou stylem "Sice jste tady konečně udělal ABC, ale chybí XYZ...". Také mi vadilo, že při druhé revizi nacházela i chyby v částech, které jsem neměnil a při prvním prozkoumání podle ní byly v pořádku. O nějakém odškrtávání požadavků se mi mohlo zdát - tohle byl nekonečný boj za ideálním researchem.

 

Asi ji nemohu vytýkat požadavky, jaké na mě měla. Myslím, že měla pravdu a že ví perfektně, jak má vypadat skvělý research paper. Já jsem si ale studium o e-business představoval jinak. Nemám nejmenší tušení, co z toho dostanu, ale snad už je to za mnou a že s koncem trimestru končí i nekonečné opravování.

Nelituji. Poučil jsem se, získal další lekci do života. Co bolí, to sílí.

Trochu málo příliš mnoho

Čtyři různá vyjádření míry? Omyl! Včera jsem se při poslechu prezentace jedné spolužačky přesvědčil, že je možné je spojit všechny dohromady. Až budete chtít někdy anglicky vyjádřit české "trochu moc", nebojte se prohlásit, že je něco  little bit too much...

50 lidí se učí o upírech

Myslel jsem si, že to má Charles hrozně jednoduché, když má jen 6 studentů ruštiny. Pak jsem ale zjistil, že učí ještě jeden předmět, kde má studentů padesát, což  je skoro nejvíc ze všech předmětů vůbec. To na něm ale není to nejzajímavější. S Honzou jsme se divili, když Charles přinesl do knihovny pro studenty hordu filmů typu Dracula. Pak jsme zjistili, že je to na předmět o upírech. Zde je jeho popis:

 

MLT 260. The Vampire as Other in East European and American Culture. We will discuss the present distribution of the East European peoples, their prehistory, and their relation to other peoples of Europe and Asia. We will also survey their early culture, including pagan, animistic, and dualistic religious beliefs, and Christianization. Our focus will be the myth of the vampire, which has had enduring power not only in Eastern European folk belief but also in American popular culture right up to the present day. 

Montreal - část druhá

1. Jedním z tradičních pokrmů oblasti Quebec je tzv. poutine - hranolky s omáčkou a sýrem, někdy i kousky masa. Vyzkoušel jsem hned dvakrát a dobrý, chutná to trochu jako guláš.
   
2. Auta mají spzky jen vzadu.
   
3. V Montrealu jsou hezčí holky než v Americe. Tečka.
   
4. Ne všude (ale někde ano) nám fungovali americké i evropské platební karty.
   
5. Na některých světelných křižovatkách chybí semafory pro chodce - řídíte se tím stejným jako auta. Semafory pro auta se také různí - mají v rozmezí 3-6 světel.
   
6. Montreal je rájem pro cyklisty, všude jsou cyklostezky, stojany k zaparkování,  na mnoha místech si můžete půjčit kolo.
   
7. Město vidí sebe samo trochu pootočeně - kompasem tu jsou řeka a hory. Kdo nezná jejich konvenci, nechá se lehce zmást. Např. East End je ve skutečnosti na severu.
   
8. Oficiálním jazykem je francouzština, zhruba ve 20% domácností se mluví anglicky, většina lidí je schopná komunikovat oběma jazyky. No, umět takhle "jednoduše" dva světové jazyky, to nezní špatně.
   

 

Více fotek

Montreal - část první

O sobotním výletu do Montrealu mým oblíbeným stylem - v bodech:

1. Po jednodenních výletech do Montrealu či na Niagárské vodopády - obojí je vzdálené kolem 4 hodin od Schenectady, mi všechno připadá tak trochu blíže. Jednodenní výlety do Berlína, Bratislavy či Vídně (které jsou od Prahy podobně daleko) si ale stále neumím moc představit.
   
2.  Připojil se k nám Petr Koukal, spolužák z FELu, co byl na rok v Milwaukee a teď cestuje. Tím, že byl na škole jen s jednou Češkou a moc se s ní nesetkával, tak byl teď docela na větvi z mluvení česky po dlouhé době.
3.  Při prohlídce historické části města (vedené profesorem francouzštiny) nám dost pršelo, takže tam jsme téměř nefotili.
4. Místy je město vícepatrové. Aneb - třicet kilometrů podzemních chodeb, obchodů… nemá každé město.
   
5. Pohledy na město z výšky jsme měli tři. Ten první byl z Mount Royal, kopce, který dal městu současné jméno. Jako všude na světě, tak i tam jsme potkali cizí Čechy, a tak jsme tam měli největší zastoupení.
   
6. Druhý pohled byl z Olympic Tower, která je součástí olympijského stadionu a je nejvyšší nakloněnou věží na světě. Nahoru se jede lanovkou.
   
7. Třetí pohled se naskytl z Clock Tower. Uvnitř bylo hezky vidět do hodinového stroje.
   
8. Obyvatelé asi rádi běhají. Na všech kopcích a věžích jsme potkávali řadu lidí, co vybíhali schody a to opakovaně. Občas nás předběhli i důchodci.
   

Pokračování a fotky zítra.

ReUnion

Škola si hodně cení svých absolventů a jednou ročně pořádá tzv. ReUnion víkendy, kam jsou všichni zváni. Očekává se tak 1500 návštěvníků a tím víkendem byl právě tento.

 

V pátek v cateringu jsem zahlédl, že je na víkend spousta zakázek na různá jídla, často s odhadovanou účastí 300 lidí, tak to mi došlo, že nejde o nic malého. Víkend je plný setkávání a taky přednášek významných alumni (jak se tu říká absolventům) - jako např. prezident Warner Bros či scénárista  populárního kresleného seriálu Family Guy. Sobotní večer zpestřil mohutný ohňostroj. Snad se z něj brzy objeví nějaké fotky.

 

Zatímco kampus žil ReUnionem, někteří z nás prožívali jeden z nejlepších víkendů někde jinde. V sobotu v Kanadě a v neděli na horských dráhách, skluzavkách, katapultech … O tom někdy příště.