UT, NV: Den jedenáctý - Zion, Las Vegas

Za krásami dalšího utažského národního parku jsme si přivstali. V Zionu jsme se rozdělili na dvě skupinky. Jedna vyrazila na procházku za vodopády (Emerald) a druhá tam, kde přistávají andělé (Angels Landing):

 

Podle Vítkovy hlášky "Bude to v pohodě" jsme se připravili na nejhorší. Ale stejně nás cesta na vrchol překvapila. Téměř polovina trasy vedla v serpentýnách v kolmé stěně, druhá půlka ve stinném a větrném   sedle. Když jsme se přiblížili k vrcholu, na obzoru jsme uviděli velký statný strom a zajásali jsme, že jsme u konce. To, co jsme spatřili na domnělém konci, nám vyrazilo dech. Před námi se tyčila stezka k opravdovému cíli naší cesty, která byla místy jen dva metry široká (Štaflík: "To je málo?" Čerw: "No když máš pod sebou osm set metrů kolmou stěnu na obě strany, tak docela jo."). V tomto adrenalinovém prostředí jsme se po řetězech dostali až na místo přistání andělů.

 

Společný piknik končil rozloučením s Davidem a Dášou a po výměně všech možných kontaktů jsme se vydali do města neomezených možností. Las Vegas.

 

Nadšení z toho, že jsme vůbec nezabloudili, vyprchalo ve chvíli, když jsme zjistili, že úžasný motel Travelodge na hlavním boulevardu, u kterého jsme zaparkovali, není ten, který jsme si rezervovali. Žádosti o změnu rezervace nebyly vyslyšeny a ubytování na dvou místech zároveň se nám také platit nechtělo. Tak jsme odjeli za tím "pravým" - naštěstí překvapivě jen o pár ulic dál.

 

Po ubytování jsme se vydali "za Číňanem", o kterém Vítek mluví už od začátky cesty. U Číňana je restaurace all you can eat na hlavním boulevardu, kde jak Čerwovi bylo přeloženo, si může nandat, kolik sní. Po hodinovém zápase s předkrmy, hlavními jídly, přílohami a dezerty jsme konečně vkročili mezi davy a kasína.

 

Las Vegas je specifické tím, že vás strašně rychle nakazí svou atmosférou. O to těžší musí být pak ranní vystřízlivění. Hlavní ulice, příznačně nazývaná Strip, je jeden velký bar. Minimálně v tom, pokud vylezete ze zakouřeného kasína, na ulici nepoznáte, žádný rozdíl, tedy krom toho, že tam nestojí moc automatů. Po ulicích se trousí různé existence. Ženy se dělí do tří skupin - rozdělení podle Čerwa: 1) Špekaté ženské v hrozných šatech 2) Celkem normální, ale šíleně oblečené 3) Normální ženské (prázdná skupina). Muži by se asi také dělili, ale v zásadě se liší maximálně výběrem kasína nebo velikostí břicha. Cíle má většina stejné.  Krom těchto dvou hlavních skupin se po ulici prohánějí různá individua. Jednu takovou specifickou skupinku jsme nazvali práskači, což jsou Mexičani, kteří nabízejí obrázky nahatých paní s telefonním číslem a veselým úsměvem. Protože jich jsou ale na ulici desítky, snaží se upoutat pozornost tím, že s balíčkem těch paní práskají o druhou dlaň v domnění, že to snad někoho přiláká.  Málokdo ale paní sbírá jako hokejisty, a tak patrně z nouze kartičky strkají opravdu všem - i proti jejich vůli. Pak to vypadá tak, že nechtěný balíček hodíte na zem a když to udělá každý, tak se na každém metru čtverečným valí asi tisíc paní a jediný efekt to má ten, že pokud vám trochu kloužou boty, tak tady zaručeně hodíte smyka.

 

Jinak je ale město celkem kosmopolitní. Za jeden večer jsme stihli projít New York, Paříž, Řím a Benátky, což se vám nikde jinde nepoštěstí. Nebylo by to ono si tady nevsadit nebo nezkusit své štěstí na jednom z mnoha automatů, proto jsme také vyrazili do světa, kde se peníze točí rychleji než zeměkoule. Asi jsme  ale jenom malé ryby, protože poté, co jsme za svůj dolar vůbec nic nevyhráli, už nás to gamblování moc nebavilo. To ale nemůžeme říct o Čerwovi, ten to rozjel ve velkém stylu. Na ruletě.

 

Po půlhodinovém pozorování hracího stolu se Čerw se Štaflíkem odvážili a přisedli si. Po zkontrolování IDček a vyměnění peněz za žetony bylo vsazeno $10 na červenou. Shodou okolností a tisíce náhod padla toužená barva a hned jsme měli dvojnásobek žetonů. Dalších deset dolarů bylo rozděleno na číslo, řádku a čtveřici a naše oči postrkovaly kuličku k tomu pravému číslu. Druhá sázka a zase štěstí. Uhádli jsme řádku, sebrali žetony v hodnotě $70 a šli je vyměnit za cash.  Tím skončil jeden velký hazard pro čecháčka v Las Vegas.

(Autoři: Afro, Čerw, Štaflík)

UT: Den desátý - Bryce Canyon, Coral Pink Sand Dunes

Jakoby těch kaňonů nebylo málo, řeknete si. Vězte ale, že stále mají čím překvapit. V případě Bryce Canyonu, naší další zastávky, jsme byli okouzleni věžičkovými skalami, tzv. hoodoos. Fotky vám brzy ukážou nádherné, sněhem pokryté, červenooranžové útvary.

 

Průjezdem Red Canyonu jsme se dostali k našim prvním písečným dunám. Někdo si v Coral Pink Sand Dunes vyzkoušel běh pískem, jiní se pokoušeli o zajímavé akrobatické kousky. Jízda na čtyřkolkách ale zůstala pouhým snem.

Pokud někdy chcete zažít to pravé Psycho, zajeďte do vesničky, jejíž jméno si teď vůbec nepamatujeme. Což může být vaše záchrana. My jsme tam přespali. Začalo to ovšem velice nevinně. Znáte to, klasika. Přijedete, vezmete si klíče od pokoje, vyházíte tunu baťohů z auta, ten samý objem přemístíte do pokoje, pak dostanete hlad, třikrát se cestou ke dveřím zabijete (o ty baťohy), až se nakonec možná dostanete do restaurace. Afro s Veverkou měly touhu ochutnat pravý americký hamburger. Což nebyl zase takový problém. Problém byla spíše ta paní, co je nosila. Pokud si představíte kombinaci Calamity Jane z [Čundrkántryšou], zpěvačky Kratochvílové a Dana Nekonečného, bude to ještě málo bizarní. Paní létala rychlostí blesku, rozhazovala rukama mocněji než Afro (a to už je co říct), ke stolu zásadně tancovala přískoky a kečupy pouštěla na desku stolu ze dvou metrů. Kromě toho ještě flirtovala se Zdeňkem a vůbec ji nevadilo, že je asi o čtyřicet let starší než on. Ale to nebyl hlavní hřeb večera. A nebyly to ani hamburgery, které byly moc dobré, ani endless shrimps, které byly opravdu nekonečné (jako ten Dan), ale 3D pán, který sbíral nádobí tak, že mu ulička byla malá. Nejvíce ho ale vystihl Štaflík: "Teď se na něj ohlídneš a uvidíš sekáček na maso. Jenže ostatní ho neuvidí a ty nebudeš vědět, kdy ho máš čekat." Pán vypadal opravdu děsuplně. Tak jsme raději zaplatili a šli.Další maličkosti v podobě ucpaného záchodu, studené vody ve sprše, prokousaných dek v posteli a topení, které nás ožehlo, už ve srovnání se strachem, kdy se otevřou dveře a bude tam ten pán, byly opravdu malichernostmi. A rána jsme se nakonec také dožili.

AZ: Den devátý - Glen Dam, Antelope Canyon, Horseshoe Bend

Ranní probuzení bylo pro většinu překvapením, neboť večer nebylo vidět, že jsme ubytováni skoro až u přehrady. Ikdyž nás ráno probudily krátké přeháňky a během snídaně foukal studený vítr, nabízel se nám krásný výhled na Lake Powell a hory za ním.

 

Po důkladné prohlídce detektory při vstupu do Visitor Centra jsme si užili pohled z výšky na Glen Dam, jednu z největších přehrad nejen na Coloradu. V centru nechyběly samozřejmě interaktivní panely s informacemi a dětský koutek, který si Štaflík musel vyzkoušet, jak jinak.

 

Největší místní atrakcí je ale Antelope Canyon, který je spravován indiánským kmenem Navajo. Pokud má člověk štěstí a dostane se do kaňonu v pravé poledne, naskytne se mu příležitost vidět úžasnou hru světel v červených skalních průrvách. S námi si sluníčko trochu zahrávalo a zalezlo za mraky a známější Upper Antelope Canyon byl zrovna nepřístupný. Proto jsme se po zaplacení vysokého vstupného zanořili pod zem z druhé strany, kde vstup hlídá jiná indiánská rodina. I tak se zde fotografové vyřádili.

 

Některé přírodní úkazy patří k méně profláklým, ale vůbec jim to neubírá na dokonalosti. Myslím, že nikdo nebude protestovat, když do takové kategorie zařadíme i Horseshoe Bend. Meandr Colorada ve tvaru podkovy se pro někoho stal nejestetičtější scenérií, kterou tu dosud viděl. Dojem kazila snad jen písečná smršť a fakt, že většině fotografům se nevešla do záběru.

 

Po esteticky přírodně povznášejícím zážitku jsme se vrátili zpátky na zem do mekky amerického konzumu, do Wal-martu. Tentokráte Afro nezaujala megabalení všech možných výrobků, ale na první pohled naprosto běžná věc - igelitová taška. U nás je zvykem, že je na tašce napsáno, ať se používá víckrát, abychom šetřili přírodu. Ale v Americe je na ní nápis: "Šetřte přírodu a po použití vraťte tašku zpět do obchodu."  A opravdu jste mohli vidět kontejner plný jednou použitých tašek… Ach ta ekologie.

Cestu do Bryce Canyonu jsme se rozhodli zkrátit napříč národním monumentem Grand Staircase - Escalante. Knižní průvodce sliboval vyprahlou planinu, úzké soutěsky a různobarevné pískovce. Jízda po prašné Cottonwood Canyon Road s vyjetými kolejemi a četnými výmoly sice připomínala pěkné divoké rallye, ale pohled na okolní skály a v závěru i na skalní oblouk nám všechno nepohodlí vynahradil.

 

Pár mil před naším cílem (2500 m. n. m)

Afro: "Ty jo, to bílý venku, to je sníh nebo písek?"

Ostatní: "Obáváme se, že sníh."

Afro: "No ty vole…"

Petr: "Tak to znělo fakt vážně."

A opravdu. Venku v Bryce Valley mrzlo jak v Rusku za Studené války. Všude okolo sníh a my mířili do kempu. Drzý provozovatel kempu nám ovšem znemožnil umrznutí tím, že bylo zavřeno. A tak jsme se dostali do pohádky. Spali jsme totiž v motelu, který byl fakt luxusní, měl vlastní bazén, vířívku, rychlý internet, pračky se sušičkou, všude bylo čisto, krásně, no prostě nádhera. Po večeři, ke které byl konečně chleba, který chutnal celkem česky, jsme spokojeně hověli v pokoji a na stany, co mrzly na zahrádce auta, jsme si ani nevzpomněli. 

AZ: Den osmý - Grand Canyon II

Veverka s Luckou ráno vstává před šestou a snaží se nejkratší cestou dostat k okraji GC a vyfotit si východ slunce. Mapku necháváme v autě s tím, že nebude těžké to najít. Když pak bloudíme lesíkem a potkáváme srnky, ukazuje se, že tak úplně jednoduché to není. V jednu chvíli si vůbec nejsme jisté, kterým směrem je Grand Canyon. Nakonec se vynoříme u Visitor Centra a dojdeme k vyhlídce, která se nakonec ukáže jako ideální. Mrzneme, ale zážitek je to nádherný. Sluníčko rychle zaplavuje kaňon svými paprsky.

 

Ostatní mezitím sbírají důkazy, že v noci mrzlo. A daří se - ice tea, bunda, ze které bylo tvořítko na led a voda, která zmrzne dřív, než je zředěna džusem.

 

Nezmrzli jsme, ale vyrazili jsme na výlet - počasí navzdory.

 

Dámská část výpravy, která byla chvíli chráněna před mulami Štaflíkem se vydala křivolakými stezkami dolů do kaňonu s cílem navštívit Indiánskou zahrádku a Plateau Point. Což se jim nakonec také vydařilo. Nicméně musíme vypíchnout pár detailů této dramatické cesty. Již od našeho nástupu na trail Bright Angel jsme byly pronásledováni mulami. Chvíli jsme se před nimi snažily utéct, ale bylo to prd platný, protože muly běhaly rychleji než my. Dokonce se zdálo, že chvílemi ty kameny přeskakují. Každopádně ti, kteří na nich jeli, se nenechali znepokojit ani slovy jejich průvodce: "Kdyby se vám zdálo, že mule uklouzla noha, tak to je v pohodě." Cestou jsme žádného smrťáka nepotkaly a před mulami jsme neunikly. Potupně jsme je musely pustit před sebe a pak se vyhýbat podezřelým zeleným hromádkám. (Každé ráno stojí mula na začátku své cesty a přemýšlí: "Už zase dolů, já se z toho po***u".) Kromě obligátních drzých veverek jsme potkaly spoustu zajímavých lidí, udělaly si piknik v Indiánské zahradě a vrhaly se z útesu na Plateau Point. Tam také Afro vzbudila docela rozruch, když se začala převlékat ze zimního do letního přímo uprostřed vyhlídky. Nedaleko stojící zaujatí turisté se hned začali ptát, odkud jsme a kam jedeme, a poté, co jim Afro řekla, že miluje Ameriku, jí ukázali pravý americký úsměv a cestou nahoru nás nikdy nezapomněli pozdravit.

 

Pro zdatnější skupinu začal sestup do Grand Canyonu v 8:15 výstupem z autobusu. Na South Kaibab Trail se vydalo celkem přibližně 15 lidí.

 

Téměř současně s námi započaly cestu dvě staré dámy, které nás celkem předešly a postupně se vzdalovaly. V jedné čtvrtině sestupu byla skupina dobrovolníků (asi studentů), kteří opravovali cestu a dláždili ji. Přibližně ve stejném místě se nad námi vznášel krásný velký kondor. Dále jsme už potkávali pouze muly, menší skupinu odpočívajících turistů a proti nám stoupal opuštěný, těžce naložený, Afroameričan. Cesta končila hezkým tunelem, na který navazoval ocelový lanový most přizpůsobený ve středním pruhu pro chůzi mul, které svými kopyty do silných fošen vytepaly koryto. Dole na Coloradu kotvilo několik raftů. Někteří z nás sešli k řece, aby zjistili, že je ještě špinavější, než jak vypadá z dálky. Nedaleko od mostu byly pozůstatky staré indiánské vesnice (z 11.-12. st.). Následně bylo několik domů patřících ke stanici místních rangerů. V údolí bylo rozvedeno vodovodní potrubí, které zásobovalo jižní stranu ze zdrojů na straně severní. Cestou jsme toto potrubí (vzhledem k výšce odhadujeme tlak na 160 atmosfér) ještě několikrát potkali. Výstup jsme zahájili přechodem po druhém ocelovém mostě, který byl cca 500 metrů od prvního ve směru potoku Colorada. V tu dobu se nad námi vznášel vrtulník, který zřejmě něco mapoval nad hladinou řeky a vypadal jak vážka. První polovina výstupu vedla většinou úzkým údolím, kde jsme stoupali podle potoka, který se směrem vzhůru neustále zmenšoval, až se ztratil. Tento úsek končil výhledy na Plateau Point v oáze nazvané Indiánská zahrádka, kde jsme opětovně dobrali vodu a pokračovali společně s dívčí skupinou směrem nahoru. Celková délka trasy byla téměř 30 km a výškový rozdíl činil dvakrát 1500m.

 

 

 

Štaflík sdílel část cesty s dámami a pak se přidal k Davidovi s Dášou na vysněný let nad GC. V malém letadle (pro 21 lidí) jsme seděli v první řadě, což zajistilo nejen dostatek místa na nohy (v jiných řadách bylo místo tak akorát pro malé Japonky), ale i exkluzivní výhled na  dvojici pilotů v nulté řadě. Piloti rozhodně nebyli nudní - kromě občasné komunikace s pasažéry a "horskodráhových" skoků pustili po přistání Dášu si "zapilotovat". Celkový pocit z třičtvrtěhodinového letu asi nejde pořádně popsat, ale určitě předčil očekávání.

 

Večer jsme se stavili na pravé americké jídlo. Yes, hamburgers in Burger King. Dali jsme na doporučení a whooper byl fakt vynikající. Akorát Afro se trochu nezdálo, že by její junior menu zvládlo sníst nějaké dítě… tedy alespoň to české.

Z ubytování ve Wawheep Marina vyzdvihněme snad jen sprchování. Na rozdíl od kempu v GC byly otevřené i po šesté hodině, ale 8 čtvrťáků (25c) se muselo platit taky. Když se Štaflík se Zdeňkem dozvěděli, že sprcha trvá 15 minut, rozhodli se, že se v ní nějak vystřídají. Připraveni se stopkami na mobilu naházeli mince, ale ani po všem možném bouchání nevytekla jediná kapka. Umyvadel zadarmo ale bylo dost. Během toho, co jsme se u nich celí myli a topili koupelnu, jsme přemýšleli, jaké by to bylo, kdyby zrovna někdo vešel.

(Autoři: Afro, Čerw, Petr, Štaflík, Veverka)

AZ: Den sedmý - Grand Canyon I

Předpověď na dnešek: přes den 14°C, v noci -11°C.

Program dne: Vyhlídky na Grand Canyon

Stabilita: V Čechách padla vláda

Doprava: Kyvadlové autobusy s upovídanými šoféry

Zábava: Kino IMAX (film o GC)

Večeře: Grilované sladké brambory, lilky, hovězí, kuře

Ubytování: D&D v motelu, Veverka s Luckou v autě, zbytek přimrzá ke stanům. Štaflík si dokonce obléká tričko. 

(Autorka: Veverka)

CA: Den šestý - Joshua Tree

Jdete na kempovou toaletu, zkusíte zatáhnout za kliku, ozve se "Moment!". Trkne vás, že Američan by řekl něco jiného, ale i tak to působí trochu mezinárodně. Proto vás překvapí, když vystoupí mladý muž se slovy "Dobré ráno!". V nejopuštěnějším kempu se seznamujeme s Davidem a Dášou z Brna, porovnáváme naše cestovatelské plány a ještě netušíme, kolik mil urazíme společně…

 

Z kempu prcháme rychle, během noci vítr moc nepolevil a bláhově si myslíme, že v parku Joshua Tree to bude lepší. Vyvede nás z omylu hned první zastávka Keys View, která nabízí skvělý výhled, ale úsměv nám doslova mrzne na rtech, jen co vylézáme z auta.  Ještěže silný vítr vane směrem z údolí, jinak bychom se hezky skutáleli dolů.  Na delší výlet se vydáváme k opuštěnému zlatokopeckému dolu Lost Horse Mine a doufáme, že se neztratíme jako ten kůň.

 

 

Piknikujeme v Hidden Valley a tážeme se, zda toto místo nese název podle mizejících sendvičů. Rychlý vítr si poradil i s chleby v zákrytu. 

 

Poslední zastávkou v parku je Cholla Cactus Garden, kde si fotíme malé kaktusy. Průvodci varují, že přiblížení se k jejich trnům může zanechat nemilé následky. Někdy se jim totiž taky přezdívá jumping cactus.

Loučíme se s Kalifornií a vítáme nový stát. Z dlouhé cesty pustou Arizonou vyberme pár postřehů:

 

• Paní na benzínce se ptala, jestli jsme všichni jedna rodina, že jsme tak vysocí.
• Vjezdem do Arizony se většina naší posádky stala neplnoletými.
• Čerw nabízí v autě želé, které si zrovna koupil. Vítkovi utíkají zuby.
• Přestože je Arizona v jiném časovém pásmu, nemuseli jsme přeřizovat hodinky.

 

Do kempu u Grand Canyonu přijíždíme až v noci. Díky Davidovi s Dášou (D&D) máme zajištěné místo, kde si stavíme stany.  I přestože nemáme teploměr, je nám jasné, že tahle noc bude mrazivá. Oblékáme si na sebe všechno, co máme. Někteří si připadají jako rypouši sloní, zvlášť když se nemůžou ani pohnout ve spacáku (například Veverka). Ale mráz je ve dvou tisících metrech nad mořem neúprosný, proniká i přes deset vrstev oblečení. Štaflík si ověřil, že v jeho novém spacáku lze i v garantovaných minus 7°C spát jenom v trenýrkách.

(Autoři: Čerw, Štaflík, Veverka, Vítek, Zdeněk)

CA: Den pátý - Los Angeles

Ráno jsme se probudili do deště. Naštěstí se vyčasilo, než jsme dojeli do centra.

 

Pro náš triumfální příjezd ve stylu hollywoodských hvězd jsme zvolili příznačnou píseň od našeho slavného Jarka N. Američani by ji asi nedocenili, ale hvězdná byla dost. Procházku jsme zahájili ve stylu Sám doma: Ztracen v LA. Naštěstí jsme se ale všichni našli, a tak jsme mohli pokračovat dál, pošlapat si pár celebrit na chodníku slávy. K vidění bylo všelicos - od nabídek průvodců, přes pár bezdomovců až po chodícího Mickey Mouse a ostatní (někdy až příšerné) figurky. Na místě, kde superstar zanechaly stopy rukou a nohou, byl otisk i od Arnolda Schwarzeneggera. Příznačné na něm bylo to, že v roce 1994 sem napsal: I'll be back a to ještě ani nebyl guvernér Kalifornie, ale jen "béčkovej" herec.

 

 

První národní park jsme zachytli v tu nejvíce okouzlující denní dobu. Joshua Tree National Park nás před západem slunce fascinoval barvou žulových balvanů a skal a stromy, po kterých je pojmenován. O nich ale detailněji až v dalším dni… V mnoha kempech uvnitř parku, včetně těch nejromantičtějších, jsme hledali ubytování, ale bohužel měli všude obsazeno. Obvolávání možných tábořišť je vždycky zážitek. Když už mluví bez španělského přízvuku, tak se představují jako [tůlejt].

 

Nakonec jsme ubytování našli jenže k tomu, abychom se k němu dostali, jsme museli překonat mnoho nástrah - projet nesčetně polních cest, včetně rolety, párkrát zabloudit a najít neexistující big tree. Jenže ani potom jsme neměli vyhráno. Kempík byl sice hezký a rozlehlý, ale s písečným podkladem. Což v kombinaci s vichrem dosahující rychlosti orkánu rozhodně není ideální prostředí pro stavbu stanů. A tak začal boj nanovo. Zkuste si někdy stavět stan ve tmě a mrazu,zatloukat kolíky do kamenné země, chytat stanovou plachtu nad svými hlavami a ještě mít při tom oči plné písku. Brnkačka to rozhodně nebyla, ale Svojsík by na nás byl jistě pyšný, protože jsme to fakt zvládli.

 

Tedy až na Afro, která se snažila upoutat pozornost svým chechotem a kutálejícím spacákem poté, co s plným nákladem vystřihla kotoul letmo přes sud s ohništěm.  

CA: Den čtvrtý - Piedras Blancas, Santa Barbara

Po ranní frontě na záchod jsme vyrazili z kempu směrem na jih. První zastávkou byla úžasná restaurace Nepenthe, kterou jsme ale jenom prošli - nebyla otevřená, tak jsme aspoň zůstali na kafe v kavárně pod ní s krásným výhledem na Pacifik a hory kolem. Posílení ranní kávičkou, vyčerpáni psaním pohledů a deníků jsme z útesu vyrazili do Julia Pfeiffer Burns State Park. Zajímavostí tohoto parku byl přírodní vodopád padající přímo do moře. Krom toho tam byly k vidění i žaludy z jedovatého dubu, zbytek chatky původních majitelů pozemku a krásný rozhled.

 

"Hele, kaktus na značce, to si musím vyfotit." Tak začala nekonečně dlouhá fotografická cesta za poznávacími značkami aut všech států USA.

 

Vrcholnou událostí dne však bylo setkání s rypouši. Asi se ptáte, co je takový rypouš zač. Halda špeku na útěku, která když už se rozhodne pohybovat, tak sebou  pět vteřin mrská a minutu odpočívá. Mnoho z nich se nám snažilo imponovat svým krkáním, chrochtáním, funěním, odfrkováním ve spánku, chrápáním, kvílením, drbáním ploutví ručičkou. Po zraku a sluchu jsme byli nuceni zapojit i čich - to ve chvíli, když jsme míjeli lehce rozloženého rypouše oklovávaného kondory.

 

Protože jsme na oběd nechtěli setrvávat u oldschoolového rypouše, vydali jsme se o kousek dál na odpočívadlo za Hearst Castle. Už když jsme přijížděli, viděli jsme na parkovišti veverku, která zuřivě kličkuje před naším autem. V tu chvíli se vevnitř ozývaly hlasy, ať Vítek dává pozor a veverku nepřejede. Kdyby ty hlasy věděly, co přijde za chvilku, přejely by těch veverek hned pět. Krátce po vybalení svačiny se odevšad začaly vynořovat průvody veverek, jejichž jediným cílem bylo nás odstranit a získat naše jídlo. Jenže my jsme se prostě nedali. Originálních nápadů, jak s nimi zatočit bylo víc než dost. Ovšem nejvíc se osvědčil Čerw: 

 

Oběd byl už skoro u konce a veverek okolo nás bylo opravdu hodně. Štaflík dostal nápad, že bychom mohli jednu obklíčit. Vybrali jsme jednu nejodvážnější a strategicky jsme ji zabránili v útěku do nejbližší nory. Nejdřív byla jenom lehce vyplašená, ale jak jsme se přibližovali, začínala být nervózní. Když jsme se přiblížili natolik, kdy zjistila, že je v háji, rozběhla se, zapištěla "Kamikaze!" a narazila Čerwovi přímo do boty. Po trojitém saltu s půlobratem dopadla na všechny čtyři a zmizela v nejbližší díře.

 

Zbývající vzdálenost do LA jsme zvládli urazit ještě s jednou zastávkou a to v architektonicky zajímavém

městečku Santa Barbara. Měli jsme chvíli pocit, že jsme se ocitli v Tunisu nebo Španělsku, protože všechny domy včetně honosné radnice jsou zde postaveny v maurském stylu. Den se chýlil ke konci a přestože jsme se chtěli mrknout ještě do přístavu, naznali jsme, že vlastně nemáme tuto noc kde spát. A tak jsme vtrhli do intenetové kavárny a během 30 minut provedli těžkou špionáž o možnostech v LA.  Nakonec zvítězil již vyzkoušený motel Super 8. Poslední výzvou večera byla navigace druhým největším městem Ameriky. Té jsme se však zhostili na výbornou a o půlnoci už skoro každý chrupkal ve své postýlce.

(Autoři: Afro, Čerw, Lucka, Štaflík)

CA: Den třetí - Big Sur

Páteční zábava začala pěkně zostra. Vítek na začátku své pekelné jízdy nabral kamion dvakrát větší, než jsme byli my. Crash to nebyl, protože kamión stál a my jsme se jen pokoušeli odjet z parkoviště. Nějakou dobu poté, co jsme vyjeli ze SF, se nám na obzoru objevil Pacifik. Ale fakt pravej. Zdeněk prokázal pravou duši sportovce a jal se neohroženě vrhnout do jeho vln. Na tom by asi nebylo nic divného, kdyby nebylo těžce pod mrakem, dvanáct stupňů a lehce poprchávalo. Nicméně zvládl to bravurně. Alespoň z vytopeného auta byl ten pohled opravdu famózní.

 

Z návštěvy Redwood State Park (pozor, neplést s národním parkem) bych vyzdvihl těžké rozhodování, zda se vrátit stejnou trasou, nebo risknout novou cestu na druhé straně břehu. Asi není velkým překvapením, že jsme se rozhodli pro brodění. 

 

Další cesta vedla překvapivě opět podél oceánu. Big Sur je v průvodcích popisován jako místo, kde je možné pozorovat sílu oceánu a divokou krásu přírody. Když Big Sur, tak Bixby Bridge. To je ten most, který uvidíte na všech možných fotkách z tohoto úseku kalifornského pobřeží. Chcete-li most poznat více smysly, proběhněte se po něm a přitom se snažte dohnat auto, které právě natáčíte při přejíždění mostu.

 

Řidičské umění v Americe je zřejmě na vysoké úrovni. Zejména na dálnici jsou vidět řidiči, kteří zuřivě telefonují, což zahrnuje nejrůznější gesta. Druhou stránkou živé mobilní komunikace je ale to, že málo z nich drží volant alespoň jednou rukou.

 

Téměř dokonalý den (až na smutné zprávy od rodiny Julie) jsme mířili zakončit první zkušeností s americkým kempem. Byl jednoduchý, levný, se základním vybavením - čistými (!) WC, skříňkami na úschovu potravin před mývaly a sudem na oheň, který jsme úspěšně využili ke grilování.

 

CA: Den druhý - San Francisco II

Po motelové all-you-can-eat snídani a přivítání léta jsme vyrazili za do centra za krásami San Francisca. Začali jsme přístavem, kde se naší pozornost snažila upoutat hejna slunících se lvounů. Po odpočítávání mol jsme dorazili k tomu poslednímu, kde kotví historické lodě a škunery skrývající v útrobách různé muzejní exponáty. Pokochali jsme se výhledem nejen na obrovské stěžně , ale i na Alcatraz. 

 

Kdybyste si z nějakého nepochopitelného důvodu stále mysleli, že městská turistika nemůže být náročná, patrně jste ještě nebyli v San Franciscu. Výstup na Russian Hill nám poskytl podívanou na úsek Lombard street, nejklikatější ulici na světě. Mimochodem, nevíte náhodou, proč tam mají na každém druhém rohu prádelnu? Hledání přijatelné restaurace v China Town připomínalo tak trochu proplétání se labyrintem plným neobvyklých obchodů. Lidi, kteří nás míjeli, se sice za námi neohlíželi, ale my jsme si všimli nepatrného výškového rozdílu.

 

Na oběd nás nalákala sklerotická (zjištěno později) paní s růžovým kloboukem. Kuchaři byli kouzelníci. Měl jsem první Kung Pao bez arašídů - na chilli papričky ale nezapomněli, to si s Čerwem budeme dlouho pamatovat. Kdybych měl ale popisovat, co dali do jídla Petrovi, asi by mi došla slova.

 

Odpoledne jsme si chtěli zpestřit jízdou na kole po pobřeží. Když jsme vcházeli do vyhlídnuté půjčovny kol, většina z nás si byla jista, že odsud odjede přinejmenším na tandemu. Nicméně komunikace s obsluhou se ukázala trochu náročnější, než jsme čekali. Nakonec jsme se ubránili a nenechali si vnutit to, co jsme vlastně nechtěli - např. čtyřhodinovou vyhlídkovou jízdu kolem zátoky včetně návratu trajektem, protože to tak dělají všechny. Slečna nezapomínala připomenout všechny výhody trasy, kterou nám zvolila: přesně načasovaný relax v parku, zaručeně žádná zácpa na silnici, ale o kopcích se pro jistotu nezmínila. Odešli jsme bez kol, radši se projdeme pěšky.

 

Abychom si odpočinuli od dlouhé chůze po silnicích a jiných asfaltových plochách, rozhodli jsme se jít část cesty ke Golden Gate Bridge po pláži. Pro středoevropana atrakce lehce nezvyklá, někdo zouval boty, někdo honil vlny, jiní se proháněli s šátkem, ale všichni měli všude spoustu písku. Naštěstí ani pláž netrvala věčně a konečně jsme dorazili k snad (?) k nejznámějšímu mostu na světě. Každý se fotil jiným způsobem, ale všichni s mostem.

(Autoři: Afro, Štaflík, Veverka)