Veverka s Luckou ráno vstává před šestou a snaží se nejkratší cestou dostat k okraji GC a vyfotit si východ slunce. Mapku necháváme v autě s tím, že nebude těžké to najít. Když pak bloudíme lesíkem a potkáváme srnky, ukazuje se, že tak úplně jednoduché to není. V jednu chvíli si vůbec nejsme jisté, kterým směrem je Grand Canyon. Nakonec se vynoříme u Visitor Centra a dojdeme k vyhlídce, která se nakonec ukáže jako ideální. Mrzneme, ale zážitek je to nádherný. Sluníčko rychle zaplavuje kaňon svými paprsky.
Ostatní mezitím sbírají důkazy, že v noci mrzlo. A daří se - ice tea, bunda, ze které bylo tvořítko na led a voda, která zmrzne dřív, než je zředěna džusem.
Nezmrzli jsme, ale vyrazili jsme na výlet - počasí navzdory.
Dámská část výpravy, která byla chvíli chráněna před mulami Štaflíkem se vydala křivolakými stezkami dolů do kaňonu s cílem navštívit Indiánskou zahrádku a Plateau Point. Což se jim nakonec také vydařilo. Nicméně musíme vypíchnout pár detailů této dramatické cesty. Již od našeho nástupu na trail Bright Angel jsme byly pronásledováni mulami. Chvíli jsme se před nimi snažily utéct, ale bylo to prd platný, protože muly běhaly rychleji než my. Dokonce se zdálo, že chvílemi ty kameny přeskakují. Každopádně ti, kteří na nich jeli, se nenechali znepokojit ani slovy jejich průvodce: "Kdyby se vám zdálo, že mule uklouzla noha, tak to je v pohodě." Cestou jsme žádného smrťáka nepotkaly a před mulami jsme neunikly. Potupně jsme je musely pustit před sebe a pak se vyhýbat podezřelým zeleným hromádkám. (Každé ráno stojí mula na začátku své cesty a přemýšlí: "Už zase dolů, já se z toho po***u".) Kromě obligátních drzých veverek jsme potkaly spoustu zajímavých lidí, udělaly si piknik v Indiánské zahradě a vrhaly se z útesu na Plateau Point. Tam také Afro vzbudila docela rozruch, když se začala převlékat ze zimního do letního přímo uprostřed vyhlídky. Nedaleko stojící zaujatí turisté se hned začali ptát, odkud jsme a kam jedeme, a poté, co jim Afro řekla, že miluje Ameriku, jí ukázali pravý americký úsměv a cestou nahoru nás nikdy nezapomněli pozdravit.
Pro zdatnější skupinu začal sestup do Grand Canyonu v 8:15 výstupem z autobusu. Na South Kaibab Trail se vydalo celkem přibližně 15 lidí.
Téměř současně s námi započaly cestu dvě staré dámy, které nás celkem předešly a postupně se vzdalovaly. V jedné čtvrtině sestupu byla skupina dobrovolníků (asi studentů), kteří opravovali cestu a dláždili ji. Přibližně ve stejném místě se nad námi vznášel krásný velký kondor. Dále jsme už potkávali pouze muly, menší skupinu odpočívajících turistů a proti nám stoupal opuštěný, těžce naložený, Afroameričan. Cesta končila hezkým tunelem, na který navazoval ocelový lanový most přizpůsobený ve středním pruhu pro chůzi mul, které svými kopyty do silných fošen vytepaly koryto. Dole na Coloradu kotvilo několik raftů. Někteří z nás sešli k řece, aby zjistili, že je ještě špinavější, než jak vypadá z dálky. Nedaleko od mostu byly pozůstatky staré indiánské vesnice (z 11.-12. st.). Následně bylo několik domů patřících ke stanici místních rangerů. V údolí bylo rozvedeno vodovodní potrubí, které zásobovalo jižní stranu ze zdrojů na straně severní. Cestou jsme toto potrubí (vzhledem k výšce odhadujeme tlak na 160 atmosfér) ještě několikrát potkali. Výstup jsme zahájili přechodem po druhém ocelovém mostě, který byl cca 500 metrů od prvního ve směru potoku Colorada. V tu dobu se nad námi vznášel vrtulník, který zřejmě něco mapoval nad hladinou řeky a vypadal jak vážka. První polovina výstupu vedla většinou úzkým údolím, kde jsme stoupali podle potoka, který se směrem vzhůru neustále zmenšoval, až se ztratil. Tento úsek končil výhledy na Plateau Point v oáze nazvané Indiánská zahrádka, kde jsme opětovně dobrali vodu a pokračovali společně s dívčí skupinou směrem nahoru. Celková délka trasy byla téměř 30 km a výškový rozdíl činil dvakrát 1500m.
Štaflík sdílel část cesty s dámami a pak se přidal k Davidovi s Dášou na vysněný let nad GC. V malém letadle (pro 21 lidí) jsme seděli v první řadě, což zajistilo nejen dostatek místa na nohy (v jiných řadách bylo místo tak akorát pro malé Japonky), ale i exkluzivní výhled na dvojici pilotů v nulté řadě. Piloti rozhodně nebyli nudní - kromě občasné komunikace s pasažéry a "horskodráhových" skoků pustili po přistání Dášu si "zapilotovat". Celkový pocit z třičtvrtěhodinového letu asi nejde pořádně popsat, ale určitě předčil očekávání.
Večer jsme se stavili na pravé americké jídlo. Yes, hamburgers in Burger King. Dali jsme na doporučení a whooper byl fakt vynikající. Akorát Afro se trochu nezdálo, že by její junior menu zvládlo sníst nějaké dítě… tedy alespoň to české.
Z ubytování ve Wawheep Marina vyzdvihněme snad jen sprchování. Na rozdíl od kempu v GC byly otevřené i po šesté hodině, ale 8 čtvrťáků (25c) se muselo platit taky. Když se Štaflík se Zdeňkem dozvěděli, že sprcha trvá 15 minut, rozhodli se, že se v ní nějak vystřídají. Připraveni se stopkami na mobilu naházeli mince, ale ani po všem možném bouchání nevytekla jediná kapka. Umyvadel zadarmo ale bylo dost. Během toho, co jsme se u nich celí myli a topili koupelnu, jsme přemýšleli, jaké by to bylo, kdyby zrovna někdo vešel.
(Autoři: Afro, Čerw, Petr, Štaflík, Veverka)
Žádné komentáře:
Okomentovat