úterý 31. března 2009

UT: Den desátý - Bryce Canyon, Coral Pink Sand Dunes

Jakoby těch kaňonů nebylo málo, řeknete si. Vězte ale, že stále mají čím překvapit. V případě Bryce Canyonu, naší další zastávky, jsme byli okouzleni věžičkovými skalami, tzv. hoodoos. Fotky vám brzy ukážou nádherné, sněhem pokryté, červenooranžové útvary.


 


Průjezdem Red Canyonu jsme se dostali k našim prvním písečným dunám. Někdo si v Coral Pink Sand Dunes vyzkoušel běh pískem, jiní se pokoušeli o zajímavé akrobatické kousky. Jízda na čtyřkolkách ale zůstala pouhým snem.



Pokud někdy chcete zažít to pravé Psycho, zajeďte do vesničky, jejíž jméno si teď vůbec nepamatujeme. Což může být vaše záchrana. My jsme tam přespali. Začalo to ovšem velice nevinně. Znáte to, klasika. Přijedete, vezmete si klíče od pokoje, vyházíte tunu baťohů z auta, ten samý objem přemístíte do pokoje, pak dostanete hlad, třikrát se cestou ke dveřím zabijete (o ty baťohy), až se nakonec možná dostanete do restaurace. Afro s Veverkou měly touhu ochutnat pravý americký hamburger. Což nebyl zase takový problém. Problém byla spíše ta paní, co je nosila. Pokud si představíte kombinaci Calamity Jane z [Čundrkántryšou], zpěvačky Kratochvílové a Dana Nekonečného, bude to ještě málo bizarní. Paní létala rychlostí blesku, rozhazovala rukama mocněji než Afro (a to už je co říct), ke stolu zásadně tancovala přískoky a kečupy pouštěla na desku stolu ze dvou metrů. Kromě toho ještě flirtovala se Zdeňkem a vůbec ji nevadilo, že je asi o čtyřicet let starší než on. Ale to nebyl hlavní hřeb večera. A nebyly to ani hamburgery, které byly moc dobré, ani endless shrimps, které byly opravdu nekonečné (jako ten Dan), ale 3D pán, který sbíral nádobí tak, že mu ulička byla malá. Nejvíce ho ale vystihl Štaflík: "Teď se na něj ohlídneš a uvidíš sekáček na maso. Jenže ostatní ho neuvidí a ty nebudeš vědět, kdy ho máš čekat." Pán vypadal opravdu děsuplně. Tak jsme raději zaplatili a šli.Další maličkosti v podobě ucpaného záchodu, studené vody ve sprše, prokousaných dek v posteli a topení, které nás ožehlo, už ve srovnání se strachem, kdy se otevřou dveře a bude tam ten pán, byly opravdu malichernostmi. A rána jsme se nakonec také dožili.

Žádné komentáře: