Rockefeller Center Christmas Tree

Vzpomínáte na Sám doma 2: Ztracen v New Yorku? Zdravím od známého vánočního stromu v newyorském Rockefellerově centru.

Štědrý den trochu jinak

První část Štědrého dne jsem strávil prací v knihovně. Že je knihovna otevřená v období prázdnin, kdy je na kampusu odhadem 1% studentů, s tím jsem se už smířil, ale proč měla regulérní otvírací dobu i na 24. prosince, to mi nezodpověděli ani supervizoři. Za celý den přišlo tak pět "zákazníků". Tím, že v knihovně nikdo nebyl, tak jsem ani neměl koho rušit, když jsem od pultu "skypoval" s rodinou.

Po knihovně jsme s Honzou přijali pozvání jedné ze supervizorek z knihovny. Měla velký zájem, abychom se na Christmas Eve nenudili a vyslala svého syna, aby pro nás přijel. Nevěděl jsem přesně, co mám čekat. Jestli party nebo večeři. Jestli 4 lidi nebo 20.

Poté, co jsme přijeli k světýlky obzdobenému baráku a byli přivítáni, byli jsme navzájem představeni se třemi dalšími hosty. Super, postoupili jsme do další místnosti, kde jsme pak jen stáli a kolem nás proudili další a další pozvaní, se kterými jsme si třásli rukou a vyměňovali naše jména. Mezitím přijížděla další auta a dorazili další hosté, takže chvíli trvalo, než jsme byli hotovi se všemi. Mnozí měli dlouhou cestu - někteří až z Kalifornie. Při tom všem hemžení a rozložení lidí do mnoho místností, nebylo možné všechny hosty spočítat, ale odhaduji tak na šedesát. Vysvětlení nabízí fakt, že Maureen je ze čtyř sourozenců a její manžel Andrew z jedenácti. Stejně si však nedokážu představit něco podobného v českých podmínkách. O tom, jak na nás všichni byli hodní a usměvaví, snad ani nemusím psát.

Jídlo, které party doprovázelo, bylo "trochu" něco jiného než to, co dostáváme v jídelnách. Velmi jsme si pochutnali. Ochutnal jsem i kousek čokoládového tradičního cheese cake. Byl výborný. K pití bylo na výběr téměř vše, co byste mohli chtít.

Koledy byly hrány živě na klavír jedním z bratrů a stavil se na chvíli i Santa, aby potěšil nejen mladé návštěvníky. Když čas pokročil, byl nám nabídnut odvoz zpět. Nebylo to ale tak jednoduché, když barák byl obklopen několika desítkami aut a to pravé stálo někde uprostřed. Připomnělo mi to drahá parkoviště z center velkoměst, kde řidič musí nechat klíčky, aby s auty - kvůli omezenému prostoru - mohli dle potřeby neustále hýbat. Před samotným odjezdem jsme ještě byli obdarování láhví australského vína. V červené ponožce samozřejmě.

Z jedné party jsme se přemístili na druhý večer - německochilskofrancouzskojaponskočeský, kde se pár blízkých mezinárodních studentů rozhodlo ukuchtit lasagne. Pouštěli jsme české koledy - ale moc se ostatním nelíbily - prý moc uspávají. Zdeněk dokonce umotal a upekl vánočku. Jak jsem mu říkal - byla to ta nejlepší nekupovaná vánočka upečená klukem, co jsem kdy měl. Ne vážně, povedla se.

Mexiko: Ubytování

• V Mexiku je naprosté minimum kempů a v této zemi to zrovna nepatří k nejbezpečnějším způsobům přespání, takže jsme volili hostely.


• Ceny se různí s regionem (a kvalitou samozřejmě), ve třech jsme za pokoj platili 170-400 pesos, což je přibližně 250-600 Kč za tři lidi.


• Nejluxusnější ubytování bylo asi v růžovoučkém hotelu v Tulum. Do prvního pokoje, který nám byl přidělen, jsme se ani nedostali a díky zvláštnímu stylu odemykání se nám bohužel podařilo zničit klíč. Majitel pak tak trochu vypadal, že nemá náhradní a zkoumal, jestli se dá dovnitř dostat oknem.


• Nejodpornější bydlení bylo v nejlevnějším hostelu v městečku Frontera. Dříve než jsme zahlédli plesnivé zdi, tak na nás ze zdi vykoukl malý ještěr.
  Nejbohatší nabídku hostelů měla Oaxaca.


• Jednu noc jsme se rozhodli strávit bez hostelu. To když jsme se od pacifického pobřeží odlepili až po osmé večer a před sebou jsme měli 600 km. Do Palenque jsme dorazili kolem 5:30 a snažili se ještě trochu dospat to, co se nezvládlo za jízdy. Harry nám připravil zážitek v podobě zapnutého ventilátoru a pak hledání někoho se startovacími kabely kvůli vybité baterii.


• Nejhůř se nám spalo v Campeche, protože nás několik hodin budili komáři - místnost nebyla úplně "utěsněná". Pak nám došla trpělivost, vyběhli jsme na chodbu a celá těla jsme si nastříkali naším supersilným toxickým repelentem. Pak se spalo dobře.


• V drtivé většině hostelů jsme měli někam napsat identitu aspoň jednoho z nás, ale jen jednou chtěli doklad totožnosti. To jsem se dozvěděl, že se jmenuji Prague Kubera. Při prezentování pasu většinou ukazuji stránku s vízem, kde je fotka mně méně nepodobná, a tam je první položka město a pak příjmení.


• Při druhém pobytu v Playa del Carmen jsme bydleli relativně levně pár metrů od pláže. To byla perfektní příležitost vstát na východ slunce - udělat pár pěkných fotek... Viděl jsem Mexičana s detektorem kovů, policisty na čtyřkolkách, vojáky, Kanaďana s problémem s platební kartou, mašinu upravující písek a taky úplně zataženou oblohu.

PF 2009

Ať už jste kdekoli na světě, přeji Vám krásné Vánoce a šťastný vstup do nového roku.

Mexico: Oaxaca

Pro pořádek uvádím náš kompletní itinerář, tedy v jakém pořadí jsme navštěvovali jaká místa:

Cancún - Playa del Carmen - Tulum - Cobá - Chichen Itzá - Izamal - Ticul - Uxmal - Frontera - El Bosque - Puebla - Africam Safari - Cholula - Teotihuacán - Mexico City - Oaxaca - Monte Albán - El Tule - Hierve el Agua - Salina Cruz - San Mateo del Mar - Playa del Brasil - Palenque - Campeche - Cancún - Isla Mujeres - Play del Carmen - Cancún

Dnes jsem přidal poslední sadu fotek a to z regionu, který se mi líbil nejvíc - Oaxaca. Také zabírá podstatnou část ve výše uvedeném itineráři. Jeho hlavní město, Oaxaca, bylo prvním mexickým městem, kde jsem si říkal, že by mohlo být vážně pěkné zůstat víc dní. Působilo velmi kulturně, velmi žilo, v pěkném centru hrála muzika a lidé byli na první pohled sympatičtější než kdekoli jinde. Pár kilometrů od města leží Monte Albán - nádherné tiché ruiny s ještě hezčím výhledem. Na cestě z Oaxacy jsme se zastavili v El Tule, abychom si prohlédli největší strom na světě. Fakt je velký. Stejně tak jsme zavítali do Matatlánu, vesničky, která je považována za světové centrum mezcalu, mexického alkoholického nápoje. Vápencové vodopády Hierve el Agua nabídly nádherné scenérie. Hledání pláže na pacifickém pobřeží nás zavedlo do zapadlého San Mateo del Mar, kde jako by se zastavil čas, ženy nosí barely vody na hlavách. Když projíždíme, dvacítka kopáčů na silnici přestane pracovat a prohlíží si nás. Hledání pláže mělo šťastný konec - našli jsme Playa del Brasil, pláž jako ve snu.

Několik kilometrů jen pro nás, skála, prostě nádhera. Vlny byly obrovské, nepředvídatelné, i my, vysocí hoši, jsme se párkrát octli hlavou vzhůru. Pochopili jsme, že to lidi opravdu může utopit. Házeli jsme si s frisbee, často zmizelo ve vlnách, ale vždycky po pár minutách někde vykouklo. Když vzpomínám na tuto pláž, vždy se mi vybaví šíleně horký písek. Nedalo se na něm stát. Nedalo se po něm chodit. I běžet po něm v ponožkách byla síla a doběhnout na ručník nebo mokrý studenější písek byla vždycky úleva. Představte si horkou plotnu, trochu přitopte a nejste daleko. Z pláže nás vyhnal nejen čas (měli jsme před sebou šestisetkilometrový přesun do Palenque), ale hlavně nekonečně malých protivných mušek. Takže závěrečný dojem musel zachraňovat západ slunce.

ER (Pohotovost)

Nevím, jestli jsem se nachladil na mexické pláži (bez legrace - poslední dny v Mexiku bylo zataženo a foukalo) nebo nezvládl teplotní a sněhový přechod po návratu do USA, každopádně se týden nemohu zbavit bolesti v krku. Když se přidal kašel a když celý den nedělám skoro nic jiného, než že vyhazuji papírové kapesníky, tak jsem si říkal, že s tím půjdu něco dělat. Health Services na kampusu jsou o prázdninách zavřené, takže prakticky jedinou možností je nedaleká Ellis Hospital.

Vytočil jsem 6911 pro Campus Safety, abych se jich zeptal, jestli je vhodné jet v neděli večer na pohotovost nebo mám radši počkat na všední den. "Jestli se necítíš dobře, můžeme tě hned vzít na E.R.". Kývnul jsem a za dvě minuty byl venku - a auto Campus Safety čekalo před domem.

Pohotovost byla celkem zážitek - prošel jsem pěti lidmi. Nejdříve jsem absolvoval předprohlídku, kde se mě ptali, co mi je (dostal mě, když chtěl popsat typ bolesti v krku), kolik vážím (což nevím v kilogramech natož v jejich jednotkách)... a položili pár otázek nařízených státem New York, například zda mám v úmyslu ublížit sobě nebo jiným. Pak jsem šel k jinému okénku, kde mě registrovali do databáze. Poté mě řekli, ať se jdu posadit, že si mě vyzvednou. Tak jsem si sednul a asi za 20 vteřin si mě vzal ten člověk z prvního okénka, dal mi na ruku pásku s mým jménem a čárovým kódem a odvedl mě do sálu s doktory. Přišla sestra, změřila mi tlak a teplotu, poděkovala a odešla. Pak se objevil doktor, zahrnul za sebou závěs, představil se jménem a řekl, že mě ošetří. Prohlédl mě, poslechl a něco se mu tam nelíbilo, takže mě poslal na rentgen plic. Tam si mě vyzvedl další asistent a jako skoro každý se mě ptal, odkud jsem a co studuji. Rentgen museli (jako posledně v Čechách) dělat na dvakrát, protože mám prý dlouhé plíce. Na plicích nic nenašli, tak to diagnozovali jako nějakou virózu a jako léčbu navrhli: odpočinek, tekutiny a ibuprofen.

Nejvíc mě překvapilo, že po mě nechtěli žádné peníze. Neznám přesné podmínky našeho pojištění (pro mezinárodní studenty to zase platí trochu jinak), ale měla by tam být asi nějaká dvacetiprocentní spoluúčast. No uvidíme, třeba mě ve schránce jednou překvapí tučný účet.

Mexiko: Ciudad de México

O hlavním městě Mexika jsem zmínil skoro vše podstatné v minulém článku o dopravě. Nyní jen několik dodatků.

Historické centrum se dá zhlédnout za 2 hodiny a pro Evropana je to celkem nuda.

Zastavili jsme se u davu, který obklopoval taneční vystoupení na ulici. Krátce na to se nás protagonista s mikrofonem vyptával, jak se jmenujeme a odkud jsme. Lidé se smáli, jakožto bílí a ještě k tomu vysocí jsme pro ně byli kuriozitou. Situace se opakovala o pár hodin u jednoho klauna, který se nás na něco zeptal, my odpověděli a on pak pro nás nesrozumitelně odpověděl, že se dav vřískal smíchy. Překvapilo mě, že i v metropoli jsem si připadal jak celebrita z vesmíru. No posuďte sami - kdy se vám naposled stalo, že by po vás zírala parta teenagerů nalepená na okna odjíždějícího metra?

Metro patří k nejlevnějším na světě - jedna jízda stojí 2 pesa (3 Kč). A když máte štěstí, máte to i s hudbou - to když zrovna vagonem prochází prodejce přepálených cdček za 10 peso (15 Kč).

K večeru jsme se vydali na univerzitu se setkat s místními studenty. Kampus byl celkem mrtvý, ale potkali jsme Mexičana, který má manželku z (v) ČR a brzy se tam chystá přestěhovat. Byl velmi hodný, odvezl nás do čtvrti San Angel, kde to v noci žije a zároveň je tam bezpečno.

Jaký je výhled z věže Latinoamericana? Omezený, protože Mexico City je opravdu hodně znečištěné. "Kochání se" je doprovázeno třemi druhy zvuků, které najednou slyšíte ze všech stran: houkačky, troubení aut a pískání policistů.

Fotky z Mexica City a nedalekého žhavého Teotihuacánu čerstvě naleznete ve fotogalerii.

Mexiko: 5 tisíc kilometrů

Dnesko to bude o dopravě, převážně automobilové. Připoutejte se a usaďte se pohodlně - bude to na dlouhé povídání...

Při 5000 ujetých kilometrů se snad nejde obejít bez technického problému s autem. Nás potkala naštěstí "jen" komplikace s pneumatikou, zato se to táhlo po několik dnů. Jednou jsme na benzínce byli upozorněni motorkářem, že máme ufouknutou jednu pneumatiku. Na čerpací stanici neměli kompresor, tak jsme vyrazili do zapadákova za pánem, který nám ji dohustil. Jelikož se na pneumatice utvořila boule, rozhodli jsme se ji nechat vyměnit (za levnou použitou). Vyměněná pneumatika nám ale druhý den praskla uprostřed serpentýn. Neměli jsme výstražný trojúhelník, i když nám říkali, že v autě u rezervy zaručeně je, takže jsem musel mávat na projíždějící auta, zatímco kluci měnili. Na rezervu jsme museli jet stovky kilometrů a pak už jsme radši koupili drahou novou pneumatiku.

Symbolem silnic snad musí být topes (angl. speed bumps) - retardéry, zpomalovače rychlostí. Jsou potřeba, neboť Mexikánci by jinak rychlost neomezovali. Je jich nespočetně druhů - různých rozměrů, tvarů, materiálů. Existují i "negativní" bumpy - ďolík místo kopečku - a také malé předbumpy před těmi většími. Jsou všudypřítomné - v některých městech před každou křižovatkou, občas i na dálnicích, někdy jsou značeny někdy ne. Po pár dnech začnete bump vidět i tam, kde není.

"They don't care." Při řízení platí snad nejvíc a maximálně v Mexico City. Dopravní předpisy fungují spíše jako pouhá doporučení. Blinkry nedáváme, chodci nás nezajímají a neptáme se, když chceme do vedlejšího pruhu - prostě ti tam vjedeme, ty už se s tím nějak porveš. Naprostá bezohlednost. Že se troubí asi tak stokrát víc než u nás, nikoho nepřekvapí. V centru Mexica City stojí na každé křižovatce policista. Jsou vtipní, jen furt pískájí a zběsile mávají rukama. Honza řídil až do samotného centra a zasloužil by si za to razítko do řidičáku, protože kdo řídil tam, toho na silnici už nic (nikdo) nezaskočí.

Protože Harry měl GPS navigační systém (TomTom), rozhodli jsme se do něj pořídit mapu Mexika. Těžko říct, zda nám za těch 60 dolarů (cena mapy) nadělal víc škody nebo užitku. Podrobné zobrazení ulic bylo jen v Mexico City a Cancúnu (a tam nám pomohl) - jinak jen ty nejdůležitější silnice a … Kdyby jen nejdůležitěší silnice. Několikrát nás zavedl na cesty, kde bych si nepřál jet ani na kole. Jeli jsme kilometry lesní cestou rychlostí poklusu a nevěděli jsme, jestli každou chvílí neskončí. V jiném případě opravdu v nějakém zarostlém poli s kameny skončila. Pokračování by znamenalo velký risk uvíznutí, takže jsme se museli vracet zpět. Nešťastný TomTomův výběr cesty se mnohokrát opakoval - například, když ze svého plánu nejrychlejší cesty úplně vynechal dálnici, protože na ní měl nastaven rychlostní limit 60 km/h.

V Mexiku jsou všechny čerpací stanice PEMEX (Petróleos Mexicanos) a benzín stál v přepočtu jen okolo 11 Kč na litr. Co se ušetří na benzínu, to se utratí na dálnicích. Většinou jsou placené - platí se zhruba 1 peso (1,50 Kč) na kilometr. Na placení stovkových částek za jízdu po dálnicích jsme nebyli zvyklí… Každopádně se to vyplatí. Ne že by dálnice byly tak kvalitní, ale nikdo jiný po nich skoro nejezdí, takže se dá jet rychle. Alternativa zdarma - tj. jezdit skrz města plná retardérů a po zničených cestách může zabrat třeba i 8x více času.

Byli jsme dopředu varováni více zdroji, že na kraji Mexica City jsou zlí policisté, kteří zastavují auta s cizími státními poznávacími značkami (tj. z jiných mexických regionů), vymýšlejí pro ně přestupky a nechávají se uplatit. Nás to potkalo až při úniku z tohoto děsivého města, když se nám na jedné podivuhodné kruhové křižovatce objevila ruka v okénku a zapla blinkr. Vzal si Harryho řidičák a řekl, že jej dostane zpět zítra na policejní stanici, kde musíme za nepoužití blinkru zaplatit vymyšlených 2500 peso (skoro 4000 Kč). Nevíme, jestli se na tom místě blinkr měl dát nebo ne (že to tam řidiči absolutně neřeší je věc druhá). Pokud by i pokuta byla oprávněná, pak jistě ne její výše. Šlo by pokutu neplatit, nechat si pomoct velvyslanectvím či španělsky mluvící známou-právničkou a věřím, že bychom "vyhráli". Všechno by to ale stálo ztracený čas a jiné výdaje a hlavně návrat do šíleného Mexica City. Podařilo se nám policistu uplatit za 800 peso (1200 Kč). Dříve než nás nechal odjet, nám na kus papíru napsal supertajný kód X3, který máme ukázat případné další policii jako signál, že už jsme té mafii jednou zaplatili. Po chvíli nás zastavili další policisti a to už se asi základalo na oprávněné "námitce". Mexico City má každý den zákazáno (kvůli regulaci znečištění) provoz aut s danými posledními číslicemi poznávací značky a my jsme se zrovna trefili. Po dlouhém předstírání, že nerozumíme, sdělování, že jsme chudí studenti, že máme namířeno ven z města a že jsme zaplatili před chvílí pokutu 2000 a ukázání kódu od předchozí policie nás však naštěstí nezištně nechali jet.

Postřehy okolo půjčoven aut by vydaly snad na celou knihu. Bylo by v ní o tom, jak nám Alamo naúčtovalo platbu dvakrát - zaplatili jsme ji v hotovosti a pak nám ji strhli z kreditky, a jak jsme se to z nich snažili osobně natřikrát dostat. Nebo jak nám na jeden den dočasně zablokovali 600 dolarů na kartě jako garanci, aniž by nám to řekli, takže jsme nemohli zaplatit druhé auto. Nebo jak některé karty nefungovali, i když měli, a jak si někdo zablokoval účet, protože si nemohl vzpomenout na jméno své první holky, a jak jsme kvůli tomu všemu dohromady ztratili den. Nebo jak Hertz byl jediný ochotný smlouvat cenu a zároveň působil nejseriózněji. Nebo jak se v Alamu vyřizují problémy mezi pobočkami - když čekáte podezřele dlouho a zeptáte se : "Jak to vypadá?". Dozvíte se: "Čekám na odpověď." Píšou si totiž přes MSN Messenger.

Mexiko: Stravování

Dnešní příspěvek bude jídlový, nápojový, restaurační až supermarketový.

• "Mexické jídlo je pálivé," říká se. Ano, pokud se tak rozhodnete. Standardně je pokrm nepálivý, ale je doplněn možností dochucení pálivou omáčkou (salsa), hořčicí, salátem… Po zelené salse se brečí nejvíc.
• Původně jsme zamýšleli jídlo nakupovat převážně v supermarketech, ale dychtiví po úspoře času, komfortu, chuti a touze poznat mexickou kuchyni jsme se stravovali v levných restauracích (pokud se to tak vůbec dá nazvat). Hlad jsme zaháněli prakticky jen tím, čemu se souhrně říká antojito. Pod antojita spadají všechny možné placky a housky s masem a dalšími přísadami. Taco byla většinou malá tortilla, torta byla houska, quesadilla je vždycky se sýrem, někdy i bez masa.
• Když se řekne Mexiko, někomu se jako první vybaví tequila, která je vlastně druhem méně známého ale významného mezcalu. Centrem výroby mezcalu je region Oaxaca, kde jsme navštívili vesničku Matatlán s jeho původní výrobou. Každý dům tam má nápis mezcal a nápoj minimálně prodává. My jsme si jej koupili (do plastové lahve) přímo u výrobce.
• V zahraničí nejznámějším pivem je pravděpodobně Corona, v Mexiku se však prodávají i lepší (např. Negra Modelo, Bohemia). Mexičané jsou však schopni míchat pivo s džusem, přidat koření a své pálivé omáčky, připravovat to v supermarketu a nazývat to michelada.
• V supermarketech mě občas překvapil nepořádek - povybalit paletu či krabici a nechat ji uprostřed uličky bych v některých nazval standardem. Když jsme před odjezdem chtěli koupit tequilu jako suvenýr, ve Wal-martu jsme se dozvěděli, že v neděli po 17. hodině se alkohol nesmí prodávat. Tak jsme to zkusili jinde druhý den ráno v osm. To zas bylo moc brzo. Co si Wal-mart a podobné supermarkety zaslouží pochválit je bohatý výběr levného pečiva.
• V Playa del Carmen se mi zalíbila jedna zmrzlinárna, i když na první prohled rozšířený komerční řetězec. Vybral jsem si kopeček čokolodávo a připravil si dvacet peso (cca 30 Kč), ať to bude stát, co to bude stát, že mi vrátí. Dostal jsem kornout a mrzí mě, že mě nikdo nevyfotil, když pán za pultem prohlásil 66 peso (cca 100 Kč). Naštěstí zmrzlinu mají tak drahou, že si můžou dovolit ji vzít zpět od klientů, kteří po oznámení ceny zůstanou stát s otevřenou pusou.

Postižen americkou kuchyní?

Chystal jsem se psát článek o mexické kuchyni, místo toho prezentuji, jak jsme "oslavili" návrat do Států. O prázdninách totiž jídelny nevaří, funguje tu jen drahý bufet, takže si vaříme sami. Takhle to dopadlo dneska:

P.S.: Byly přidány další dvě várky fotek z Mexika.

Mexiko: 20 symbolů

Vrátil jsem se z Mexika - tří týdnů a 5000 kilometrů autem - a jako 20 zemi charakterizujích spojení bych vybral následující:

leguán - kalkulačka - kaktus - internetová kavárna - smlouvání cen - palma - běžci a cyklisté s pochodněmi - pyramidy - pláž - speed bumps (rychlostní retardéry na silnicích) - španělština - džungle - "They don't care" - dopravní předpisy jako doporučení - pouliční prodej čehokoli kdekoli - VW Brouk - agáve - ruiny - mezcal a tequilla - antojitos (tacos, tortas, quesadillas…)

Přidal jsem první album fotek do fotogalerie, budu je řadit podle mexických států (regionů).