Lake Tahoe, jedno z nejvýše položených, nejčistších a nejchladnějších jezer na světě, má opravdu co nabídnout. Za poznáváním nádherné přírody jsme se rozdělili do dvou skupin.
Petr, Vítek a Lucka měli namířeno k Mt. Tallack: K tomu, abychom mohli zaparkovat auto, jsme projížděli úzkou silničkou, na níž byly nejprve zbytky a následně souvislá vrstva sněhu s více či méně projetými kolejemi. Dvakrát se nám povedlo zapadnout a po vyproštění auta jsme usoudili, že to stačilo a že jej zaparkujeme přímo u silnice. Protože Petr s Vítkem měli mokré nohy, vydala se pouze Lucka směrem k původně vytyčenému cíli. Petr s Vítkem šli nejprve cyklostezkou a následně už pouze po silnici ve směru k vodopádu. Když nás přestala bavit chůze po silnici, vrhli jsme se ze svahu do volného terénu směrem k jezeru, kde vedla jakási silnička. Při přecházení sněhových polí jsme občas zapadli až půl metru, což bylo zvlášť příjemné v sandálích s bosýma nohama. Pak jsme opět šli po silnici až k vyhlídce, prohlédli si vodopád, "hrad" (lepší vila), a vydali se zpátky. Lucka už mezitím čekala u auta a líčila své zážitky se zapadanou cestou a opuštěným terénem:
"Najednou jsem se ocitla v lese sama. První čtvrt hodinu jsem neustále vyhlížela medvěda za stromem, ale pak jsem si řekla, že určitě nečeká jenom na mě a vydala se na cestu vzhůru. Nejdřív jsem musela zfalšovat povolení pro vstup do parku. Načež jsem okamžitě ztratila cestu, protože od začátku byly půlmetrové závěje. Vyzkoušela jsem přesto jít dál po stopách někoho se psem, takže jsem se vyškrábala první kousek cesty, ale stopy náhle skončily. Tak jsem udělala aspoň pár kýčovitých fotek, naznala, že to bohužel nemá cenu a vrátila se zpět. Potom jsem se vydala na vedlejší trasu a skončila u malebného ledovcového jezírka Fallen Leaf Lake a tady jsem vegetila asi hodinku. Nikde nikdo, jen já, jezero, lesy a nádherné hory."
Putování druhé skupiny začalo na parkovišti, ze kterého vedla cesta, po které bychom se dostali na začátek našeho trailu. Malý crash byl v tom, že ta cesta byla přehrazená závorou a za ní byla halda sněhu, skoro jako na MS v Liberci. Ale poté, co se odtamtud vyřítil jogger jenom v teniskách jsme si řekli, že to nebude tak hrozné a vydali se směrem dolů. Jenže to byl jenom začátek. Jako vždy by to nebyla naše skupinka, kdyby ji nepotkala nějaká legrácka. Došli jsme do kempu, našli jsme trail, vydali se po něm, ale co se nestalo? Cesta se nám ztratila. Hledali jsme všude, ale nakonec jsme se museli rozhodnout pro variantu, která by odradila nejednoho pána z útvaru rychlého nasazení. Obuti jen do botasek, s mobilem bez signálu a velmi malými zásobami jsme se brodili sněhem hlava nehlava, zapadali až po kolena, klouzali ze stromů a ulamovali otravné větve, které se nás snažili zabít. Jelikož výcvik máme skautský, nalezené medvědí stopy nám nezpůsobily skoro ani tik v oku. Ale protože všechny cesty vedou do Říma, nakonec jsme narazili na silnici vedoucí do druhého kempu a posléze na náš trail. Ještě předtím, než jsme na něj vyrazili, nás ale čekala docela příjemná chvilka (na rozdíl od toho lesa se sněhem).
Vrcholem putování byla totiž přestávka na částečně zasněžené pláži. Stavba sněhuláka, frisbee a koulování se ve vodě obohacovaly náš plážový piknik.
Po nabrání sil a odpočinku na pláži jsme se vydali na začátek našeho "celodenního" treku. Kdyby nebyly dvě hodiny odpoledne a my na konci neměli být v pět, asi by celodenní byl. Ale takhle jsme museli "smart verzi". Protože většinou platí: Pokud je cesta psaná na šest hodin (USA), Čech to zvládne za dvě. Zkrátka no problem. První atrakcí, kterou jsme cestou potkali, byl maják. Schválně, jak byste si ho představili vy? Vysoká bílá věž? Pecka. Tak to nevypadalo. Nevím, jestli máte někdo na zahradě kadibudku, ale pokud ano, určitě vypadá lépe než tento maják. Rozhodně si počkejte na dokumentaci. Krátkodobé zklamání z majáku nám ale vynahradila okolní příroda. Protože všude ještě byla spousta sněhu, byly stezky úplně opuštěné. Nepotkali jsme ani živáčka. Občasného společníka nám dělaly osamělé stopy, které jsme chvílemi potkávali ve sněhu. Cesta ubíhala příjemně, zastavili jsme se na pár výhledech a kochali jsme se pohledem na smaragdové Lake Tahoe, které bylo tak čisté, že i uprostřed byste zaručeně viděli až na dno.
Kdybyste se náhodou zaobírali otázkou, co bude dělat Štaflík, až jednu noc zmizí veškeré počítače ze světa, máme odpověď. Stane se krotitelem kachen. Pomocí balíčku svých sušenek naprosto zmanipuloval pár nebohých kačen, které kdyby mohly, snad začnou na molu tancovat i polku. Pro začátek umí na molo vyskakovat, soutěžit v běhu a skákat stylově do vody.
Těsně před výstupem vzhůru jsme věnovali pozornost Vikings Home Castle a nedalekým vodopádům (Eagle Falls). To jsme ještě nevěděli, že druhá skupina nás pozoruje zeshora z vyhlídky na parkovišti.
Večer na některé z nás padla mohutná únava, kterou jsme se rozhodli rozbít návštěvou nějakého stravovacího zařízení. Nejvíc na ráně byl mexický fast food, který nás mile potěšil přípravou čerstvých pokrmů a správnou mexickou atmosférou. Náležitě jsme se vyřádili u salsa baru, zejména Čerw zase nepřekvapil a vyzkoušel snad všechny omáčky a feferonky (pozn.: pak už ho nic nepálilo). Na dezert jsme skočili vedle do Starbucks. Z fast foodu do fast foodu, po americku.
(Autoři: Afro, Lucka, Petr, Štaflík, Veverka)
Žádné komentáře:
Okomentovat