Konec je konec a naopak

Jsem zpátky před louží. Téměř roční americká etapa skončila. Teď si jdu odpočinout od blogování a těšit se z komunikace naživo. Kdo ví, třeba se tu ještě někdy potkáme.

Přeji vám, ať se vám podaří chytit se podobných příležitostí.

"Následovat své sny stojí někdy mnoho, ale nenásledovat je stojí vždycky více." Conway Stone

O čem jsem (ne)napsal

Těch jedenáct měsíců v USA bylo bohatých (a ještě skoro celý den bude) a přicházelo strašně moc podnětů, o kterých mě tu bavilo psát. I drobnosti, detaily, které normálně nestojí za řeč, mě přišlo zajímavé sdílet - už jen protože tu bylo všechno aspoň trochu jiné. Stylem jeden příspěvek denně se mi sem nepodařilo vměstnat vše, o čem jsem chtěl napsat. Napravím to jedním shrnutím. Připraveni na informačně nejhustší článek na tomto blogu?

(Ne)napsal jsem o tom,

• jak využila můj výškový potenciál na svém domě šéfka cateringu
• jak jsem si tu rozuměl spíše s lidmi 30+ než 20-
• jak profesor ruštiny hrál návštěvu z Ruska a my mu dělali prohlídku kampusu v ruštině
• jak jsme si objednali pizzu online
• jak jsem se chtěl zapojit do podnikatelské soutěže o 1700 dolarů a ona se nekonala
• jak jsme vyplňovali a posílali daňové přiznání
• jak někdo prodává na craigslistu kradené iPody a netají se tím
• jak se tu hodně používá hlasová schránka (voice mail)
• jak těžké je získat srozumitelné a přesné informace o clech
• jak tu množství mléka může být vyjádřeno min. ve čtyřech různých jednotkách
• jak se mi připravoval RoveL na dálku
• jaké jsem dostal známky
• jaká hlavní jídla na nás čekala v jídelnách
• jak jsem se o některých amerických událostech dozvěděl od českých známých
• jakou pozornost mezi letními projekty vzbudil Second Life
• jak jsem si zahrál videohry - infantilní i jednu špičkovou detailní špionskou
• jaké aplikace na iPod Touch jsou lidi schopné vymyslet
• jak se střílelo nedaleko kampusu
• jak po mě z Wall Street Journal vymáhali peníze za noviny, které mi nepřišly
• jak vypadá město Schenectady
• jaká část ruské gramatiky je pro Američany nejsložitější a Čech ji pochopí během pár vteřin
• jak mnozí profesoři přistupovali k studentům velmi individuálně
• jak jsem se naučil azbuku s písankou
• jak mnoho tu je restaurací nabízející mezinárodní kuchyni a jak dobře jsme se najedli v jedné rodinné italské
• jak vypadaly pokoje, v kterých jsem bydlel
• jak jsem byl v kontaktu s domovem
• jak využíval můj spolubydlící žehlící prkno
• jak fungují a vypadají školní noviny
• jak jsem na jaře chodil poctivě do posilovny, než jsem onemocněl
• jak jsem se vyrovnával s kulturním šokem
• jaký je rozdíl mezi nurse, nurse practitioner a physician
• jaké slevy na mě čekaly v Crossgates při jarním nakupování
• jak se kampus neustále upravuje
• jak jsou učebnice robustní, plné obrázků, shrnutí a věnují dostatek prostoru motivaci ke studiu
• jak jsem se zúčastnil semináře o Mathematice a byl oslněn, co všechno tento program umí
• jaký smysl má Language House, kde jsme bydleli, jak to tam vypadalo a kdo tam všechno bydlel
• jak mi v jeden čas mnoho lidí nezávisle na sobě řeklo, že vypadám jako Harry Potter
• jak se liší dopravní značky
• jak vypadal můj běžný den a jak se změnil můj režim
• jak se staví na kampusu nová budova
• jak pen a pan se nevyslovuje stejně
• jak byla v knihovně party s tombolou
• jaké slevy nachystal bookstore na některé oblečení
• jak na horror night nepřišli ti, co slíbili
• jak se v knihovně nachází tajná místnost PBK, kterou doprovází řada mysteriózna
• jak jsem v cateringu sloužil prezidentovi
• jakými způsoby jsme propichovali desítky balonků po německém karnevalu
• jak a proč psát blog každý den

Summer Research - tak trochu jiná brigáda

Důvod, proč jsem tu až do srpna místo do června, a téměř nic jsem o něm nenapsal. Dovolte mi to tedy nyní trochu shrnout.

Můj a dalších devět projektů (i např. Honzův) byly trochu výjimečné tím, že se nutně nejednalo o výzkumy. Byly hrazené z CPATH grantů National Science Foundation, které mají za cíl podpořit využití počítačů v nepočítačových oborech, zejména humanitních.

O mém advisoru (profesoru, šéfovi, vedoucímu katedry Ekonomie) jsem tu už psal. Společně jsme pracovali na projektu s názvem Computation of Dynamic Models in Economics. Zní to dost hrůzostrašně, že? Computation protože cílem bylo využití výpočetního software. Dynamic Models popisují systémy, které v sobě mají prvek času. Economics protože celý projekt slouží k přípravě rozšířeného předmětu Quantitative Economics, který bude na Union College vyučován příští jaro.

Cože bylo mají prací? Studoval jsem matiku diferenčních rovnic a dynamické optimalizace z knížek z MIT a Cambridge, řešil příklady v Mathematice a MATLABu, porovnával software, psal manuály a programoval v MATLABu složitější dynamický model. Na jedné straně jsem byl profesorův pomocník, na druhé spíše student jako pokusný králík. Dával jsem mu zpětnou vazbu k učebnicím, vysvětlováním látky si vlastně zkoušel přednášku a vůbec si udělal obrázek, co za typ práce budou studenti schopni udělat.

Abych trochu přiblížil, o čem ty dynamické problémy jsou, použiju Stevův oblíbený příklad. Představte si jezero a v něm ryby. Vaší hlavní starostí je, kolik ryb chytit každým rokem. Ryby jsou obnovitelným zdrojem, tzn. necháme-li nějaké ryby v jezeře, máme více ryb v budoucnu.Nebudu vás zatěžovat tou matikou, ale při snaze o řešení byste došli k tomu, že pro optimální rozhodnutí potřebujete znát počet chycených ryb pro všechny budoucí časy. Což při neomezeném časovém horizontu bez počítače těžko spočítáte. Způsob řešení těchto a podobných problémů se říká dynamické programování. Podobné modely nacházejí praktické uplatnění třeba v řízení zásob nebo investic. Tato oblast mě zaujala především tím, že spojuje matematiku, ekonomii a management. Jen jedna znalost nestačí, je potřeba více pilířů.

Toť snad stačí. Kdyby někdo chtěl vědět víc, pošlu mu prezentaci, kterou jsme předváděli ve středu na symposiu, nebo třicetistránkovou závěrečnou zprávu, kterou jsem před pár hodinami dokončil. Pokud nebude mít Steve nějaké připomínky, tak hotovo.

Big and Tall

Už delší dobu jsem sháněl džíny. Dvoje jsem tu ke konci pobytu vyhodil, protože byly natolik zničené, že by je nemělo cenu tahat zpět. Sháněl jsem už třeba v San Franciscu přímo ve velkém obchodu Levi's, ale ani tam neměli na mě délku v nějakém přijatelném stylu (kde jinde by měli mít?). V Macy's v Crossgates jsem také nepochodil. Do hledání jsem zapojil asi čtyři zaměstnance včetně nějaké manažerky. Nutno říct, že byly celkem neschopní - jeden našel v počítači, že je mají, druhá šla hledat, třetí řekla, že ne, a čtvrtá přišla a řekla, ať si je objednám po internetu. Dopadlo to tak, že když jsem se po půlhodině šel jedné té paní ptát na plavky, tak se upřímně divila, že tam po tom všem ještě stále jsem.

V JCPenney to nebylo o moc lepší. Slečna mezi džíny mě poslala do sekce s nadměrnými velikostmi "Big and Tall". Odsud mě pán poslal zpátky mezi džíny. Prohlédaval jsem tedy obě místa a nenašel nic. Ta sekce "Big and Tall" mě ale docela pobavila. Nechápu druhou část názvu, když pro vysoké tam neměli vůbec nic. Zato "Big" sedí, protože džínů s pasem přes 50 tam měli mraky.

Úspěšný jsem byl až dneska, když jsem poprosil Brooke o pomoc. Zajeli jsme do Sears v jednom nákupním centru, kde už jsem dobře nakupoval s Debbie. A mohl jsem si dokonce i vybírat.

Bramboráky podruhé

Bramboráky podruhé, tentokrát kuchtěno s Honzou u Brooke z knihovny. Dělali jsme je pro šest lidí a zbylo jich tolik, že si Brooke myslela, že je budou jíst celý týden (jak jsme se ale později dozvěděli, nevydrželi tak dlouho :-).

(Foto: Jan Špidlen)

Jako na Floridě

Na Floridu jsem se nedostal, ale jako bychom tam byli... Tedy alespoň počasím. Vedro, vlhko, déšť. Vlhkost vzduchu se blíží 100%, tedy stavu, kdy se mokré prádlo samo neusuší. Asi všichni, co nosí brýle, znají pocit, jaké to je, když ze zimy vejdou dovnitř do vytopené místnosti. Dnes se mi poprvé zamlžily brýle po výstupu z auta ven.

Koncert Coldplay

Další takovou akcí (kterou nám zorganizoval Residential Life) byl pondělní koncert britské skupiny Coldplay:

• Nikde jsem se nedočetl, kolik tam bylo lidí. Ale odhadl bych (plus minus) fakt hodně.
• Jednou z předkapel byli Elbow z Manchesteru.
• Měl jsem tam jeden z nejdražších a nejhnusnějších hamburgerů. Divná placka (netroufám si říct z čeho) uprostřed rozmočeného pokusu o housku. Pak jsem se dozvěděl, že na lístek můžu dostat zadarmo hotdog, hranolky a kolu. Ne o moc lepší.
• Potkal jsem se tam z Collinem, kterého znám z cateringu. Byla s ním také Lenka z ČR - vaří spolu na nějakém táboře. Lenka se chystá v srpnu cestovat po USA, tak jsem ji dával nějaké rady.
• Líbila se mi interakce s publikem. Co takhle mexické vlny pomocí svítících mobilů?
• SPAC je areál, který z části tvoří hala (včetně balkónu) a zbytek lidí si program užívá z venkovního trávníku. Měli jsme docela slušný výhled - na kapelu i všechna plátna. Dvakrát vyšli z haly ven a hráli na předpřipravených minipódiích uprostřed publika. To jsme byli fakt blízko.Byla to skvělá show - světelné efekty..., technika zmůže divy. Při písničce Yellow se vyrojily desítky velkých žlutých balónků a publikum si je posílalo mezi sebou.

Paintball

Kancelář Residential Life, co nás (studenty) má přes léto na starost, zorganizovala takhle ke konci pár akcí. Zapsal jsem se skoro na všechny, a tak jsme včera v deseti lidech vyrazili na paintball. Bylo to poprvé, co jsem to hrál, a docela zážitek. Jen jsem skoro nic neviděl. Maska, kterou jsem dostal, byla extrémně poškrábaná. Podařilo se mi pod ní dostat brýle - když ale po nich teče pot, tak je to ale asi tak stejně hloupé jako bez nich. Personál na mě neudělal dvakrát dobrý dojem - když zbraň přestala střílet, přítomný asistent si s tím neviděl rady a poslal mě do hlavní budovy. Tam na mě čtyři zaměstnanci koukali s kuřecími křidýlky a nikdo se neměl k tomu se zbraní něco dělat. Když se toho jeden ujal, všechny kuličky vysypal - i do těch křidýlek.

Celkově je painball ale skvělé adrenalinové odreagování, kde trefa většinou bolí jak rána tenisákem, a možná si odnesete domů pár suvenýrů v podobě malých kulatých modřin na těle.

Poslední týden

Jako by každý týden utíkal o něco rychleji než ten předchozí. "Včera" jsem si říkal, že zbývají dva a dnes už pomalu vstupuji do toho posledního. Těším se domů, ale spousta mi toho bude chybět. Jestli máte pocit, že jsem tu za necelý rok nenapsal o něčem, o čem jsem napsat měl, nebo prostě máte nějaké přání, co byste se chtěli dozvědět, teď je asi poslední šance mi to říct. Díky!

Tři bydlení

Za rok jsem tu vystřídal tři bydlení. Na podzim College Park Hall, v zimě a na jaře Language House B, v létě West. Tady jsou hezky pohromadě:

www.craigslist.org

Craigslist.org je adresa, kterou by si měl zapamatovat každý, kdo jede na delší dobu do USA. Jednoduše řečeno je to takový online bazar - kdokoli může napsat inzerát nabízející/poptávající cokoli. V čem spočívá jeho síla oproti např. e-bay.com? Zejména v tom, že je orientován lokálně. Zboží vyhledáváte ve svém regionu a pak se s danou osobou nejspíše budete chtít setkat, posoudíte lépe důvěryhodnost a většinou je lepší předmět vidět předem na vlastní oči, než si ho nechat poslat.

Přes rok jsme na Craigslistu nic moc nekupovali, ale teď ke konci jsme ho využili. S Honzou jsme si takhle výhodně koupili Macbooky. Vždy je to ale samozřejmě risk. Chlápek, od kterého jsem chtěl počítač koupit, působil po telefonu velmi sympaticky. Pak mě ale trochu zaskočilo, když dvakrát odložil schůzku, aniž by mi to dal vědět. Když to konečně vyšlo, nechal jsem lehce čekat já jeho (i tak trochu záměrně, ať je to fér). Když jsme se s ním bavili (u Dodge Durango), pro zvýšení důvěryhodnosti nám pověděl něco o sobě (majitel firmy), ukázal kreditky a já jsem pochopil, proč dopoledne neřešil čas setkání. Asi je zvyklý, že se všechno točí kolem něj. Ukázal nám i týdenní výplatní pásku, aby nás přesvědčil, že nemá zájem nás okrást. Bylo na ní 7500 dolarů.

Večeře u profesora, judaismus a puky

Přátelský vztah profesor-student je jedna z věcí, které mi budou na FELu chybět. Megan, profesorka na psychologii, mi přinesla na půjčení svou učebnici, aniž bych se jí o to prosil - prostě zaregistrovala, že jí ještě nemám. Prof. Otto si dá záležet na pozdravu v posilovně. Stacey, španělštinářka, by si zase ráda povídala o cestování po Kalifornii. Charles na ruštinu pozdraví rusky i česky. Na té přátelskosti se mi líbí, že má daleko ke kamarádíčkování, které by mohlo zavánět protekcí. Oni jsou totiž přátelští ke všem.

Znova jsem o tom přemýšlel, když mě včera pozval Steve domů na večeři. Steve je šéf katedry ekonomie a můj advisor na summer research. Je dalším příkladem kombinace neuvěřitelné přátelskosti a profesionality. Na návštěvu jsem se moc těšil. I proto, že rodina je židovská, tak že poznám zase něco nového.

Působilo to u nich moc kulturně, příjemně. Zabodovali u mě, když mi limonádu nalili se slovy "omlouváme se, ale nemáme led, v tomhle jsme trochu víc evropští". Bylo zajímavé vidět profesora, jak se chová k dětem (cca 6-11 let). Líbilo se mi, jakým způsobem mezi s sebou komunikují a všichni se vzájemně respektují. Nejmladší Rachel teď jde do první třídy a Emily (studentka také na návštěvě) se jí zeptala, jestli už umí číst. Odpovědí nám bylo, že anglicky čte už od čtyř, hebrejsky od tří. U večeře jsme vyzvídali více o košer jídlu. Prý nemají problém s nakupováním třeba v PriceChopperu, protože většina košer potravin je označena u v kroužku.

V jednu chvíli mi řekla Stevova manželka: "Ondřeji, musíme ti něco ukázat." Vešel jsem do místnosti, kde byl velký karton, na něm spousta obrázků a odstavců a nápis Czech Republic. To mladší syn (ve spolupráci s rodiči) dělal projekt do školy, kdy měli zpracovat nástěnku o nějaké zemi. Samozřejmě jsem se hned zeptal, proč si vybrali právě Českou republiku. Důvodem byl hlavně Kafka a vazba prarodičů k židovské Praze. "A taky tohle," přiběhl školák a ukázal mi puk s velkým logem Union College a nápisem na boku: MADE IN CZECH REPUBLIC.

Monster Trucks

Jestli jsem se někdy chytnul na televizní reklamu, pak to bylo nedávno, když jsme zhlédli shot o monster trucks. Hned jsme si řekli, že pokud bude cena přijatelná, tak jedeme. Tak se i stalo a vyrazili jsme na výlet za další americkou zábavou. Ještě než se dostanu dál, tak bych zmínil jeden postřeh o cílenosti reklamy. Petr měl puštěnou reklamu televizi na nějakém celostátním kanále, ale reklamy byly lokální. Na cestě se z autorádia ozývala reklama na konkrétní obchod Chevrolet. Právě jsme kolem něj projížděli.

A teď k těm monster trucks:

• Sociologicky velmi zajímavé - chodí na to všichni - bohatí i chudí, i malé děti a překvapivě hodně žen.
• Občas dost hlučné - rodiče dětem zacpávají uši.
• Velká akce, na kterou přijíždějí mraky lidí. Po skončení jsme čekali asi hodinu, než jsme se dostali z parkoviště.
• Celá show měla dvě části - jednak rychlostní závody a jednak free-style.
• Aby si monster trucks odpočinuly a program se strochu natáhl, předváděla se i normální auta. Občas také pěkně skákala.
• Když jsme se vraceli z přestávky, zahlédli jsme přes tribuny nějaké záblesky. To byly plameny šlehající z rychloauta.
• Bylo to třetí - poslední - opakování této show, takže se vše o trochu méně šetřilo.
• Nejlepší byl samozřejmě free-style. Dva vozy skončily na boku, jeden na střeše.
• Pár fotek a hlavně video (od Petra Smejkala):

Dvě filmová doporučení

Poslední dobou jsme tu zhlédli spoustu filmů. Nebudu si tu hrát na filmovou databázi a každý nějak hodnotit, ale dva kousky se mezi nimi vyjímali a rád bych je tu vyzdvihl. Z nových filmů podle mě patří k těm nejlepším. Hotel Rwanda by byl hodně dobrý, i kdyby to nebyla realita. Jenže ona je. Gran Torino je skvělý počit Clinta Eastwooda, kde má podobně jako např. v Million Dollar Baby na svědomí režii, produkci, hudbu - i hlavní roli.

Klid před bouří

Počasí tu v těchto dnech máme asi vcelku podobné tomu v ČR. Dost teplo a do toho občas nějaká bouřka. Nedávno dokonce zaplavila sklep jedné z budov na kampusu.

Když jsem jednou utíkal před slejvákem domů, stihl jsem ještě vyfotit Nott Memorial:

Saratoga Springs. A krávy velké jako kráva.

Kdysi, na jednom lednovém setkání s Horizons, jsem se potkal s Ryanem - asi třicetiletým chlapíkem. Pár minut jsme si tam povídali. Říkal, že občas o sobotách hrajou florbal, tak že by mě mohl někdy vyzvednout, kdybych si chtěl taky zahrát. Bohužel to dopadlo tak, že když hráli, tak já jsem nemohl, a když jsem mohl, tak nehráli. Nedávno jsme se spojili a říkal, že musíme něco podniknout, než odjedu. "Ty jsi tady už jen dva tři týdny, vyber si, co chceš. Nechám to na tobě," napsal mi.

Navrhl jsem, že bychom se mohli podívat do městečka Saratoga Springs. Slyšel jsem, že je docela pěkné a navíc nedaleko odtud probíhala tento týden nějaká pouťová akce. Nápad se mu líbil a hrozně se divil, že jsem za celý rok nebyl v Saratoze. Později jsem mu ten "posměch" drobně oplatil, když jsem zjistil, že za celý svůj dosavadní život nebyl v Bostonu.

A v sobotu odpoledne jsme vyrazili. Cestou autem jsme si perfektně pokecali, Ryan pracuje ve zdravotní pojišťovně, a tak mi například vysvětlil, co tu dělá zdravotnické služby tak nákladné. V Saratoga Springs jsme se podívali nejprve do pěkného parku (Congress Park). Na hlavní třídě (Broadway) byly k nepřehlédnutí koňské sochy - obarvené styly různých umělců. To mi vybalo vzpomínky na výstavu CowParade v Praze před pěti lety. Něco podobného.

Také jsme zajeli omrknout Skidmore College - školu počtem studentů podobného rozsahu jako Union College. Je zajímavé, jak je obklopena zelení - na americké poměry bych řekl "uprostřed lesa".

Pak jsme vyrazili do Ballston Spa na Saratoga County Fair. Akce trvala skoro celý týden a očividně o ní byl zájem - přijížděly davy lidí... Protože parkoviště se rychle zaplnila, místní lidé nabízeli za pět až deset dolarů své zahrady. Shodou náhod je Ryan také jeden z místních a tak jsme žádné parkovné neplatili . Saratoga County Fair je zčásti pouť, zčásti zemědělský veletrh/přehlídka. Takže jsme si například zastříleli ze vzduchovky, viděli spoustu zvířat (ty krávy byly fakt velké) a ochutnali jablka v polevě a pouťovou klasiku - fried dough (takový sladký langoš) - obojí bylo moc dobré.

Celé odpoledne jsem si fakt užil. I výlet s člověkem, kterého téměř neznáte, může být super.

FOTKY

21 oborů, 120 studentů

Léto tady trávíme summer researchem a já tady o tom ještě téměř nic neřekl. Tak dneska uděláme první krok tím, že vás odkážu na zprávu na webu Unionu. Popisují v ní projekty čtyř studentů, aby poukázaly na pestrost oborů. A nebo se můžete mrknout na kompletní seznam všech studentů, co toto léto dělají summer research. Najdete nás tam?

Salátové saláty

Dlouho jsem tu nenapsal nic o jídle a napadla mě jedna zmínka k salátům. Překvapilo mě, že v Americe dávají téměř do jakéhokoli zeleninového salátu salát jako základ. Nechápu proč - nevěřím tomu, že by pro ně byla zelenina drahá a snažili se to zeleným salátem nastavovat. A to jak doma, tak v jídelnách či na různých akcích. Třeba v jídelně párkrát připravili Greek Salad. Na vrchu sice bylo nějaké rajčátko, okurka, oliva a sýr balkánského typu, ale základ (dvě třetiny) byl salát. Kdyby to ti Řekové viděli...

Návštěva dětského tábora

Před čtrnácti dny se mě Al zeptal, jestli se s ním nechci jet na večer podívat na tábor, kde Debbie každý z šesti týdenních turnusů vyváří okolo 80 dětem. Neváhal jsem. Po dvou hodinách jsem byl pln dojmů:

• Děti jsou rozděleny na skupiny (nejmladší kluci, nejmladší holky, starší kluci atp.). Každou skupinu má na starost jeden starší (cca 18 let) a jeden mladší (cca 14 let) counselor (=rádce). Skupina se jmenuje podle křestního jména staršího rádce.
  
• Každý den večer je táborák - zpívá se, předvádějí se scénky...
• Ubytovací zóna je rozdělena na dvě části - holky nesmějí na klučičí, kluci na holčičí.
• Klouboky (Vlajky...) jsou zjevně oblíbené dětmi po celém světě. Zde pod názvem Capture the Flag. Když byste slyšeli ten mohutný jásot, když se po večeři dozvěděli, že je to na programu.
• Bylo mi ukázáno, co děti vyrábějí při ručních pracích. Každý týden dělají nějaký praktický výtvor, který si pak mohou odnést domů. Tento týden už měli předpřipravené (nařezané) součástky na poličku a během týdne ji montovali. Jak řekl Al: "Dan nechce, aby si děti vyráběli věci, které jim zůstanou ležet na poličce. Chce, aby si udělali poličku."
• Debbie mě také provedla svým královstvím - kuchyní. Překvapilo mě, jaký systém v tom měli, všude pořádek, všechno označené... Ale jinak to asi nejde, když se vaří pro tolik dětí. Navíc Debbie má na vaření jen jednu pomocnici. Také hygienické požadavky jsou zde určitě přísnější - ještě jsem třeba neviděl na našich táborech nikoho kontrolovat teploměrem jídlo před podáváním. Tady je to norma.
• I pro strávníky tam měli táborová pravidla. Tak například lokty nesmí být na stole, během jídla by se nemělo chodit na záchod a všechno na stole se posílá ve směru hodinových ručiček. Každý večer se vyhlašuje kázeň při společných jídlech a vítězná družinka dostane putovního dřevěného psa.
• Při vší striktnosti, pravidlech atp. mě překvapilo, že nikomu nevadí, když děti moknou. Pláštěnky nikdo neřeší a i dětem to bylo očividně fuk.
• Po večeři se zpívá. Ty písničky o Bohu patrně neustále opakují, protože je děti perfektně umí. A milují je.
• U stolu jsem seděl i s Danem, který již třináctým rokem táboru šéfuje. U večeře ke mně vedl extrémně dlouhý monolog o Bohu a kritiku evoluce.
• Děti občas vyloví v řece malé raky a přijdou s nimi za Debbie, aby jim je uvařila. Haha, řekl jsem si - rošťáci. Netušil jsem, že jim je Debbie vždycky ohřeje a vážně je děti jedí.

Více: web tábora, pár mých fotek.

Kanadské štěstí

Škoda, že to budou mít naši následníci dražší a složitější, pokud se také rozhodnout si udělat výlet do Kanady. Protože např. kanadská strana Niagárských vodopádů nebo Montreal stály zato vidět. Měli jsme štěstí, že jsme tu byli zrovna v té krátké bezvízové pauze.

SkyEurope, drž se!

Prakticky celý rok jsem tu žil s nějakým cestováním před nosem - na podzim jsme plánovali a kupovali letenky do Mexika, v zimě jsem se těšil do Kalifornie a spol., o jarním semestru pak na výlet po městech na východě.  Teď se samozřejmě těším na "výlet" do Česka. A aby mi to cestování nechybělo, tak jsem si koupil zářijovou letenku do Itálie - a uvidím se po dvou letech s jednou kamarádkou z Neapole. Už se těším na pravou pizzu. Využil jsem velkých slev u SkyEurope, které byly do neděle. Cena byla natolik příznivá, že jsem to risknul a doufám, že s tím bankrotem ještě pár měsíců počkají.

Ztráta iluzí?

Kdysi jsem si v bufetu zapomněl foťák a skoro po hodině ho tam zase našel. Ne vždy je to taková idylka. Např. Honza si nechal v laboratoři přes noc pracovní dvd a usb flashku a druhý den ráno tam nebylo ani jedno. Taifovi před týdnem ukradli kolo. Dost se toho děje ale i přímo na našem patře. Michelle zmizela obrovská taška (zavazadlo). A - dneska Donaldovi od vedle z pokoje někdo ukradl notebook. Je to docela záhada, protože jak on tak Taif byli uvnitř. Oba si šli zrovna na chvíli lehnout, zloděj měl kolem půl deváté dost velké štěstí. A nebál se vzít s sebou i adaptér. Nikdo tady tomu moc nemůže uvěřit.

Kvalita za lepší cenu

Pěkně se nám to tu krátí a je nejvyšší čas… nakupovat. Snad všichni chceme využít potenciálu americké nabídky a nízkých cen. U internetového nakupování to chce mít dostatečnou časovou rezervu. Včera jsme s Honzou vyrazili do nákupního centra Crossgates (městským autobusem o víkendu je to jen pro ty s nejpevnějšími nervy). Koukli jsme se ještě po nějakém oblečení, elektro doplňkách, já se nechal ostříhat a hlavně jsme si koupili pořádná zavazadla, do kterých se budeme snažit namačkat ty mraky věcí, co jsme tu za ten rok nashromáždili. Kufry Samsonite patří k věcem, které v ČR patří k finančně nedostupnému luxusu, ale v USA jsou mnohem levnější, takže jsme si je mohli dovolit. Podobně je to třeba s švýcarskými noži Victorinox - skoro se tu rozpoutala victorinoxová horečka, pět si nás koupilo aspoň jeden nůž, někteří i více. Např. nůž za 450 Kč u nás stojí 750 Kč. A to nemluvím o oblečení či elektronice.

Baseball

S Petrem a Honzou jsme rozhodli přijmout pozvání na akci s Horizons a zhlédnout baseballový zápas mezi Valley Cats a Oneonta Tigers. Moc nechápu, jak to někoho může bavit se na to dívat přes tři hodiny. Akce zas tak moc nebylo. I tak to byl zajímavý zážitek - vč. komerčních přestávek, během kterých jezdili obrovští "králíci" na motokárách a házeli trička mezi fanoušky. Největší adrenalin je ale pocit, že na vás kdykoli může přiletět míček. Sedíte sice mimo výseč, ale občas to ulítne a skončí v publiku. A jednou ne zas tak daleko od nás. Celý večer byl zakončen ohňostrojem - docela podobným tomu před týdnem.

FOTKY

(Nechat si) Organizovat čas

• Pracovat můžete v jakoukoli hodinu.
• Nikdo vám nehlídá počet odpracovaných hodin.
• Nikdo nad vámi nestojí a neříká, abyste něco dělali.
• Můžete pracovat odkudkoli.

Takové vlastnosti má momentálně z většiny času můj summer research. A pak není vůbec jednoduché se opravdu odhodlat k pracovnímu nasazení. Navíc - profesor, s kterým spolupracuji, je ještě stále na dvoutýdenní dovolené.

Letmo jsem se o tom zmínil v komunikaci s mentorem. Odpověděl:

"Organizing your time to complete your summer research is a key part of the challenge. Good luck. Remember, those that can organize their time can grow into organizing time for others. Those that need others to tell them when to do everything will likely always be in that situation. Good luck!"

Docela mě to motivovalo. A vidím výsledky.

National Czech & Slovak Museum & Library

Jednou mě mile překvapila Debbie ("host máma"): Dala mi tři pohledy. Na jednom z nich byl Václav Havel spolu s Billem Clintonem a Michalem Kováčem. Mávají při dedikaci National Czech & Slovak Museum & Library v Cedar Rapids, Iowa. Al s Debbie se tam byli podívat při jarní dovolené. Předtím jsem vůbec nevěděl, že něco takového ve Státech existuje. Je milé, že se takto někde zajímají o naši historii a kulturu. Stát Iowa bohužel loni zasáhly ničivé povodně, tak je muzeum zavřeno . Otevřena je dočasná kolekce na jiném místě.

Případné zájemce odkazuju přímo na stránky muzea, kde se dozvíte plno dalších informací. Aktuální newsletter, zprávy z médií, fotky z povodní a e-shop se zajímavou nabídkou.

Upírské filmy

Během dvou týdnů jsme zhlédli řadu filmů a mezi nimi i dva upírské. První (švédská tvorba) se jmenuje Låt den rätte komma in (v angličtině Let the Right One In). Druhý (americký) nese název Stmívání (Twilight). Oba dva jsou z loňského roku.

Ten první by byl dobrý, kdyby nebyl tak zdlouhavě pomalý. Ten druhý by byl dobrý, kdyby tam aspoň někomu přišel divný makeup a zírání hlavního hrdiny. A kdyby nekončil "americky".

No, asi se budu muset zeptat Charlese na nějaká doporučení.

Večeře u Lily

Ještě tu mám jednu fotku od Lily. Začátkem května pozvala na večeři horní patro Language House B, kde dva trimestry bydlela. Pak se přestěhovala do domu jednoho profesora, který odjel na pár měsíců do Itálie a chtěl, aby se jim někdo staral nejen o dům, ale i diabetickou kočku. Mimo jiné na nás čekal samozřejmě výtečný boršč.

Zleva Petr (můj spolubydlící v zimním trimestru a teď na léto), já, Wendy, Lily, Stas (manžel Lily):

Studenti ruštiny

Lily mi včera poslala fotky, které vyfotila během ruštiny v průběhu semestru:

Kompletní sestava při hodině ruštiny - i s profesorem Charlesem:

Na laborce jsme se málokdy sešli všichni. Na druhé fotce je i Lily:

Každoúterní Ruský stůl - i s hosty:

Den nezávislosti - část druhá

…ale pokračoval pozváním na ohňostroj do Clifton Parku. Kromě Brooke a její dcery Elisabeth se k nám přidal ještě jejich známý Steve se synem. Vyfasoval jsem na chvíli americkou vlajku - prý, abych si připadal jako ve filmu. Když jsem ji nesl a projíždějící auta přátelsky troubila, Steve poznamenal: "Vidíš, teď jsi s každým kamarád." Také mě vyfotil před domem svých rodičů, který byl postaven jen pár let po roku, kdy byla vyhlášena nezávislost.

Fotky z Dne nezávislosti

Den nezávislosti - část první

Independence Day, klasický americký svátek - vidíte a slyšíte o něm opakovaně ve filmech a najednou hups a jste "v něm". Brooke (nejhodnější knihovnice na světě) mě pozvala na večeři k nim domů, a tak jsem měl příležitost poznat více členů této sympatické rodiny - manžel, děti, rodiče Brooke, teta… A taky psi - černý maxipes Hamish a hyperaktivní Pablo, o kterém si teď nejsem jist, zda je jejich, nebo byl jen na návštěvě.

Když jsem pomáhal v kuchyni s přípravou salátu, zjistil jsem, jaké všechny vychytávky tam mají - odpeckovávač třešní, formička na hamburgery… ale největší vynález je odstraňovač vody z umytého salátu. Taháte za šňůru, která to celé roztočí a voda se dostane skrz síto pryč do vnější nádoby.

Docela mě překvapili, když mi k pití nabídli mimo jiné Staropramen. Jídlo bylo vynikající - jak grilované obrovské vepřové kotlety, tak následných dezertů z domácích plodů.

Moc příjemný večer, který však ještě nekončil...

Road trip movie

Po dlouhých bojích s programy na editaci videa se mi konečně podařilo dokončit video z našeho cestování po západu USA. Kvalita obrazu z kamery je špatná, ale o tom jsem tu už psal. Koukat se na to ale dá. Film je dlouhý necelých 25 minut a video po trošce komprese má kolem 450 MB. Máte-li někdo zájem náš road trip movie zhlédnout, ozvěte se, pošlu emailem odkaz ke stažení.

Kluci v akci

Přes léto nefungují jídelny, což má za následek mobilizaci našich kuchařských schopností.

Snídáme většinou cereálie s mlékem, večeříme pečivo a na obědy jsme vymysleli geniální systém. Každý den vaří jeden člověk pro šest lidí. Šetří to čas - přípravou oběda se zabývá každý jen jednou týdně. Šetří to peníze - v supermarketech se stejně prodává všechno ve velkém, takže pro jednoho leckdy musíte koupit totéž množství jako pro šest lidí. A navíc - motivuje to k přípravě pořádných jídel (tzn. nejen těstoviny s kečupem).

Dost střídáme brambory, těstoviny, rýži - což je super odpočinek od mastných příloh, které se do nás rok hustily. Měli jsme např. bramborovou kaši (opravdovou) s párkem, výborné kuře a po tom, co Petr včera udělal výtečné bramboráky, se mi trošku přestalo stýskat po české kuchyni. Já jsem dneska dělal kuřecí řízky:

Networking

Je zajímavé, jak důležitý je v Americe networking - ve smyslu budování a udržování kontaktů (vztahů). Networking, in the words of Andrea Nierenberg (author of Nonstop Networking and a personal networking consultant, is "the process of developing and maintaining quality relationships that enrich your life and empower you to achieve your goals."

• V rámci mentorského programu nám byl networking dvakrát navržen k diskuzi.
• Union Graduate College pořádala v květnu MBA Networking Happy Hour s 22 zástupci 12 společností působících převážně v okolí. Cíl? Rozšíření sítě profesních kontaktů.
• Tomáš, který je tu druhým rokem, a teď si hledal (úspěšně) práci, nám potvrdil, jak je důležitý networking a to, že vás někdo doporučí.
• Významu networkingu nasvědčuje i popularita komunitních serverů typu Facebook, LinkedIn či MySpace.

Networking, networking, networking.

Doporučuji zhlédnout následující krátké video:

Fotky ze západu - doplnění 2.

Je libo ještě jednou zavzpomínat na březnodubnové cestování po západě USA? Dáša s Davidem, s kterými jsme pár dní cestovali, zveřejnili fotky z národních parků. Jsou vážně nádherné. Mimo jiné tam narazíte na společnou fotku v Bryce Canyonu, snímky z letu nad Grand Canyonem a teploměr z mrazivého rána.

Megabus

Co se týče cestování po východu, tak si zaslouží stručnou zmínku a doporučení Megabus - nízkonákladový autobusový dopravce, kterého jsme opakovaně využili. Z Albany do New Yorku jsem jel za $1, z New Yorku do Filadelfie stál jeden lístek $2,50, Washington, DC - New York za $5 atp. To byly ceny při placení docela dlouho dopředu. Průběžně se zvyšují a někteří cestující platí víc a někteří méně - podobně jako v případě letenek. Megabus nejezdí všude, takže na spojení Filadelfie - Washington, DC jsme museli platit drahému Greyhoundu.

Nevidím přesně do politiky Megabusu, jak si může dovolit být tak levný, ale některé aspekty jsou zjevné. Např. si lístky můžete koupit jen online, takže neplatí žádné kanceláře a tolik lidí. Lístky si sami vytisknete. Tedy "lístky" - stačí prezentovat kód, který může být třeba opsaný na kousku papíru. V těch méně obsazených spojích ani nekontrolovali, zda ty čísla rezervace opravdu odpovídají. Neplatí drahý marketing, protože není třeba - služba je tak levná, že to lidé rozšíří sami. Dále šetří tím, že neplatí rozsáhlá nádraží, kde by čekaly autobusy. Autobusy nečekají dlouho, ale přijíždí načas. Na Penn Station v New Yorku má Megabus rezervován kus silnice a chodníku, odkud odjíždí všechny jejich autobusy. Běhá tam jeden černoch a řve na lidi, jak mají tvořit fronty. Pak se vždycky jedna fronta čapne a nacpe do autobusu. V neděli odpoledne a večer to tam vypadalo kouzelně.

Vyzkoušel jsem šest spojů a nemůžu si stěžovat. Spoždění jsme měli jen jednou díky zasekanému New Yorku v pátek odpoledne. Jinak vždycky bylo na palubě wi-fi, někdy i zásuvky. Moderní, pohodlné autobusy. Také je výhoda, že si můžete rezervaci bez problémů změnit na jakýkoli jiný spoj (a případný rozdíl doplatit). Zatím tedy mohu jen doporučit.

JFK -> Union College? Skoro jako New York -> Praha

New York - Philadelphia - Washington, D.C. - New York - Boston - New York

Eastern trip skončil a člověk by skoro nevěřil, že z letiště JFK na kampus Union College to nemusí trvat o moc kratší dobu než letadlem do Prahy. No, dobře - z JFK jsem nejel vlakem (LIRR), ale metrem, na Penn Station jsem na autobus čekal asi dvě hodiny… a nízkonákladovým autobusem skončil v Albany. Až na cestě tam jsem zjistil, že autobus z vlakového nádraží do centra Albany v neděli nejezdí. Není to daleko, ale je to přes řeku a most je součástí šílené spleti silnic, kterou ani nevím, zda se dá projít pěšky.

Zkusil jsem se slušně nepřímo zeptat jednoho páru, který zrovna odjížděl, zda by mě nemohli vzít kousek s sebou. Oni mi ještě slušněji dali najevo, že od toho jsou taxíky. To mi potvrdilo, že stopování a tak podobně se tu moc nenosí. Mezitím jsem se na nádraží potkal s dalšími lidmi z autobusu a jedna ženská iniciativně zavolala taxi, protože tam kupodivu žádné nestálo. Čekali jsme vážně dlouho. Mezitím přijely taxíky Capitaland, ale my jsme čekali na ty objednané. Když nekonečně dlouho nic nepřijíždělo, nastoupili jsme do těch městských. Už to vypadalo, že jedeme, když v tom tam přišel šéf a pohádal se s řidičem. Prý ho nezajímají "bus people", že mu za chvíli vlak přiveze pár set lidí. Takže jsme si zase vystoupili.

Mezitím jsem tam potkal jednoho Inda jménem Rahul, který měl také namířeno do Schenectady, takže jsme byli dva, co měli namířeno na autobus Albany-Schenectady. Slečna po telefonu objednala taxi od jiné společnosti. To opravdu za chvíli přijelo, tak jsme naskákali a jeli. Zeptal jsem se řidiče, zda na zastávce, odkud nám jede bus, může být do sedmi minut. Prý jo a cestou mě přesvědčoval, že nás může vzít až do Schenectady. Říkal něco o slevě, srovnával s konkurencí… Působil dost nesympaticky a proč platit desítky dolarů za taxi, když nám jede autobus za dolar a půl. Na autobusové nádraží to stihl, ale s cenou to dost přehnal - byl to jen kousíček. Prostě si ji vycucal z prstu a těžil z toho, že spěcháme. My jsme se vážně báli, abychom fakt stihli ten autobus, ale doteď trochu lituju, že jsem si aspoň neřekl o účet a nechal ho páchat tyhle zlodějiny. No, vizitku mám ještě schovanou, tak třeba o jeho firmě napíšu pravdu do nějakého místního fóra.

Aspoň jsem si dobře popovídal s Rahulem, šli jsme spolu ze zastávky na kampus (bydlí nedaleko) a slíbil mi slevu v Taj Mahal - indické restauraci, kde pracuje. Dorazil jsem do nového bydlení, zapnul počítač a pomalu šel kontrolovat přílet letadla do Prahy...

Boston - část třetí

O Bostonu už tady bylo…

Minulý víkend byl tedy do určité míry opakováním (např. Freedom Trail, Boston Common, Quincy Market…), ale přesto se našly nějaké novinky.

• Ubytování jsme měli společně s Honzou a večer jsme se potkali i se Sarah, Beatriz, Thomasem a Clarissou.
• Mile mě překvapila večerní a noční atmosféra města. Žije to tam a působí to příjemně.
• Na večeři jsme zašli do restaurace, které kralovala ženská, která mi vybavila vzpomínky z Utahu. Nebylo to tak šílené jako tenkrát, ale stejně byla prdlá. Jídlo ale bylo skvělé, slušné porce a bonusová chilli paprička byla asi to nejpálivější, co jsem kdy měl (rozbrečelo mě to a zahýbalo to se mnou více než salsy v Mexiku).
• Nechali jsme se vyvézt do 50. patra Prudential Tower (2. nejvyšší budova v Bostonu).
• Hlouběji jsme prozkoumali kampus M.I.T.
• Když to nevyšlo ve Filadelfii, dal jsem si cheese steak v Quincy Market. A cheesecake taky.

Washington, D.C.

"V D.C. jsem byla rok a moc se mi tam líbilo."

"Je to ošklivý město, vůbec tam nejezdi."

O Washingtonu, D.C. jsem dopředu slyšel celou škálu názorů od těch, co jej navštívili. Někdo byl nadšen, jiný zklamán. Takže jsem opět nasadil spíše nižší očekávání a ve výsledku byl mile překvapen.

• Hostel, který jsme měli rezervovaný, sliboval spoj z nádraží zdarma. Když jsem jim volal, kde nás vyzvednou, slečna mi řekla, že si mám vzít taxíka. Tak jsem jí říkal, že na webu se chlubili dopravou zdarma, a ona odpověděla, že nám taxíka zaplatí (nebo dají příspěvek), když si schováme účtenku. Při výstupu z nádražního areálu se naši pozornost snažil upoutat jeden taxikář a lákal nás bůhvíkam, takže jsme mu s úsměvem odvětili, že si vezmeme taxi, které tu čeká. Taxikář z Pakistánu byl slušný, i když málem přejel lidi na přechodu, kteří se tam na chvíli zastavili. Jak jsme jeli, tak nám říkal, jaké části města jsou bezpečné a které ne - když jsme hned viděli jedno zatýkání, věřili jsme mu.
• Hostel byl slušný, i když s lehce neprofesionálním personálem. Důležitá byla bezpečná lokalita - plná barů a fastfoodů.
• Po příjezdu jsem si konečně změřil teplotu, teploměr potvrdil horečku a já započal dvoudenní léčení se, kdy jsem se téměř nehnul z postele. Naštěstí se to pak vylepšilo, že jsme aspoň jednou mohli vyrazit do centra.
• Nedaleko od hostelu se očividně něco natáčelo. Nejen že všude možně byly desítky lidí s vysílačkami, ale na mostě stála kolona filmových kamiónů.
• To nejzajímavější v centru města je naštěstí všechno hezky pohromadě, takže jsme toho během párhodinové procházky zmákli docela dost. Více na fotkách.
• Metrem jsme jezdili naštěstí na druhé straně červené linky a o pár dní dřív, než se stala ta nehoda. Jinak je zajímavé, jaká je v metro zastávkách tma.
• Vzhledem k tomu, že blízko centra je letiště, letadla tam lítají neuvěřitelně nízko. Docela podívaná. Do toho tad nad námi furt kroužila helikoptéra.
• Občas vás dost okouzlí něco, co průvodce či mapa nezmiňuje. Když se trochu setmělo a my mířili k Bílému domu, zdálo se nám, že vedle něco zablikalo. Rázem jsme zjistili, že se nám to nezdá a že park je plný stovek a stovek světlušek. Miniohňostroj.
• Celkově na mě udělalo centrum Washingtonu, DC docela příjemný dojem - čisté a klidné. Trochu víc odpočinkové oproti crazy New Yorku.

FOTKY

Philadelphia

Ve Filadelfii (místní ji zřídka nazvou jinak než Philly) jsme strávili jen jednu noc. Spali jsme v Apple Hostels, kde kromě toho, že je všechno zelené, se chlubí, jak moc jsou přátelští. Je pravda, že celkem byli. Zaujalo mě například, že do hromadných pokojů nabízí zdarma špunty do uší.

Večer jsme se vydali nasávat noční atmosféru města a také okusit tradiční Philly cheese steak.Všude už ale měli pozavíráno a druhý den, když jsme ho všude potkávali, jsem na něj neměl pomyšlení, protože mě zase chytla nějaká viróza.

Mezi nejznámější památky patří bezesporu Síň nezávislosti (kde byla podepsána Deklarace nezávislosti a později i Ústava) a také proslulý Zvon svobody. Do Síně nezávislosti jsme se bohužel nedostali, protože tam je potřeba mít lístek z návštěvnického centra. Neměli jsme ho rezervovaný dopředu a když jsme tam přišli, tak nejdřívější vstup byl až na odpoledne, kdy už jsme dávno chtěli být na cestě do Washingtonu.

Níže snímek historické pošty, odkud jsme posílali pohledy, a Zvonu svobody (v pozadí Síň nezávislosti).