Když jsem se dnes za slunečného ale relativně chladného dopoledne procházel po kampusu s cílem si dojít vyřešit problém s přihlášením do jednoho online systému, skočila mi do cesty veverka. Většinou je nestíhám vyfotit, ale tahle byla tak blízko, na cestě, daleko od stromu, na který by mohla vyběhnout, dobře nasvícená a ještě se tak ochočeně tvářila, že se na mě ještě chvíli bude koukat. Pozastavil jsem se, rozepnul batoh a šmátral po foťáku. Nenašmátral.
Mezitím, co jsem obracel batoh vzhůru nohama, si veverka rozmyslela mou společnost. A foťák v žádné z kaps prostě nebyl. Možnost, že jsem si ho s sebou nebral byla podvědomě ihned zamítnuta, protože jsem s ním už dneska fotil. Přijde mi, že kdyby se mi něco podobného stalo v Čechách, budu se s přístrojem pomalu loučit. Tady jsem se rozmýšlel, kde je větší pravděpodobnost, že ho najdu. Zvážil jsem, jestli nemám jít rovnou za Ztrátami a nálezy, ale blíže to bylo do bufetu, kde jsem asi tři čtvrtě hodiny předtím byl s Honzou. Přišel jsem tam a nemusel jsem ho nijak hledat - ležel na stole, u kterého jsme seděli. Tak viditelně, že jsem ho tam snad ani takto nemohl nechat - asi mi spadl na zem a někdo ho zvedl. Všude okolo bylo rušno, všechny stoly okolo obsazené, pouzdro s foťákem musela zahlédnout řada lidí.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
No, my veverky (i Veverky) jsme prostě fotogenické a umíme se ukázat ve správnou chvíli na správném místě. ;-) Tak hlavně že se foťák našel a doufám, že nás teď zavalíš fotkama. P.S. Díky za mail.
Pěkný článek, díky za něj. Dobře to ukazuje, jaké rozdíly ještě mezi námi a vyspělejšími zeměmi zůstaly.
veverko, vždycky když tu nějakou vidím proběhnout, vzpomenu si na tebe ;-)
jendo, díky a těším se na nějaké příklady finské vyspělosti
Okomentovat