Dneska jsem poprvé zažil, jaké je běžet v Americe na autobus.
Protože jsem díky až úternímu příletu zmeškal první hodiny všech předmětů, zašel jsem za profesory, abych to dohnal. Profesor MBA kurzu mi řekl, že se na hodině rozdělili do týmů, v kterých se bude odvádět většina školní práce, a dal mi kontakt na šéfa mého týmu. Kurz je na graduate college, kde už většina studentů pracuje všude možně a 3x týdně si dojede navečer do školy. Když se mi s vedoucím týmu konečně v sobotu podařilo zkontaktovat a ptal jsem se ho, jestli se ode mě očekává nějaká příprava na příští hodinu, odpověděl, že si domluvili setkání na neděli ve 14 hod. v hospodě v Albany, 30 km pryč. Nevěděl, jestli tam někdo míří ze stejného směru jako já, že by mě vyzvedl, tak jsem se rozhodl tam dopravit autobusem - ty místní jsou totiž na rozdíl od dálkových překvapivě velmi levné.
Google říkal, že to trvá k zastávce od kampusu 10 min., vyrážel jsem asi 8 min. před a 5 min. mi zbývalo v místě, odkud to Google počítal. Problém nebylo pohybovat se dvojnásobně rychleji než průměr. Problém bylo, jak Amerika není stavěná pro chodce, obzvláště v zimě. Když skončí chodník s cedulí "Přejděte na druhou stranu", přejdete na druhou stranu, ale na chodník se nedostanete kvůli nametenému sněhovému valu. U křižovatky se proderete sněhem k zmáčknutí tlačítka pro chodce a čekáte. A čekáte. A když světlý panáček (nemají zeleného) nepřichází a nepřichází, stejně jdete na červenou. A když neuklouznete a stále vám zbývají asi dvě minuty, uvidíte autobus, jak vám ujíždí.
Dořítil jsem se k zastávce s nadějí, že to byl třeba jiný bus, a zeptal jsem se paní, co si myslí. Ona řekla, ať chvilku vydržím, vzala telefon a někomu zavolala, aby se podíval na jízdní řád, a - potvrdila mi, že to byl on. Další sice jel za půl hodiny, ale to už by se nevyplatilo. Paní se pak ještě otočila, vrátila se, aby se mě zeptala, jestli je všechno v pořádku, jestli nepotřebuji peníze nebo si zavolat.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat