Dlouhá cesta je někdy automaticky příjemná, někdy ne.
Putování začlo v letištním autobusu, který nás měl dopravit z gate k letadlu. Převezl nás doprostřed letiště, tam jsme se asi 20 minut dívali na letadlo a pak jsme byli zase převezeni zpět. Chvíli trvalo, než nám oficiálně a moudře prozradili, že let bude mít spoždění a že je nějaký problém na letadle. Když jsem zaslechl jednoho pracovníka, jak do vysílačky říká "a není palivo", ubezpečili mě, že to mají pod kontrolou. Očekávaný čas odletu se mnohokrát změnil (oddálil), a tak lidé kolem mě postupně zjišťovali, jak nestihnout své návazné lety. Mě supervizor ujistil, že svůj stihnu. Místo 7:30 jsme odlétali v 9:50, ideální čas pro check-in v Berlíně. V letadle nás bylo asi 14, pro cestování letadlem velmi ekologické.
Naštěstí Berlín Tegel je malé letiště a check-in, odbavení zavazadla, bezpečnostní prohlídka a nástup do letadla je pro daný let vždy na jednom místě. Do New Yorku se chystalo už víc než 14 lidí, fronta, na jejíž konec jsem se zařadil, dělala dojem, že se to do jednoho letadla fakt nemůže vejít.
I když jsme odlétali o 45 min. později, na newyorskou runway jsme se dostali včas. Vynahradilo si čtyřicetiminutové čekání, než se uvolnilo místo u nějakého gate. K optimismu nepřidalo, když jsme při přistávání a kroužení po letišti viděli velký dým z jedné letištních budov. Doteď jsem nikde nenašel žádné podrobnosti, co se stalo. Třeba to je normální.
Imigračním důstojníkem jsem prošel rychle, ale dlouho se čekalo na zavazadla. Když už cestující skoro umírali netrpělivostí, vyplivlo jich to asi deset a pak na pár minut zase nic. V podobném intervalu to chodilo i nadále, takže jsem mohl být rád, že na to své jsem čekal asi jen hodinu.
Dobrodružství rozhodně nekončilo, měl jsem před sebou ještě dopravu přes celý New York, abych stihl vlak, na který jsem měl koupený lístek. O levnější alternativě-metru jsem si mohl nechat zdát, byl jsem rád, že jsem na poslední chvíli stihl městský vlak, který nikde nestaví, takže je 2x rychlejší. Klid nastal až po tom, co jsem na Penn Station, nejrušnějším nádraží v Severní Americe, přijal výzvu pěti minut na přestup.
Putování začlo v letištním autobusu, který nás měl dopravit z gate k letadlu. Převezl nás doprostřed letiště, tam jsme se asi 20 minut dívali na letadlo a pak jsme byli zase převezeni zpět. Chvíli trvalo, než nám oficiálně a moudře prozradili, že let bude mít spoždění a že je nějaký problém na letadle. Když jsem zaslechl jednoho pracovníka, jak do vysílačky říká "a není palivo", ubezpečili mě, že to mají pod kontrolou. Očekávaný čas odletu se mnohokrát změnil (oddálil), a tak lidé kolem mě postupně zjišťovali, jak nestihnout své návazné lety. Mě supervizor ujistil, že svůj stihnu. Místo 7:30 jsme odlétali v 9:50, ideální čas pro check-in v Berlíně. V letadle nás bylo asi 14, pro cestování letadlem velmi ekologické.
Naštěstí Berlín Tegel je malé letiště a check-in, odbavení zavazadla, bezpečnostní prohlídka a nástup do letadla je pro daný let vždy na jednom místě. Do New Yorku se chystalo už víc než 14 lidí, fronta, na jejíž konec jsem se zařadil, dělala dojem, že se to do jednoho letadla fakt nemůže vejít.
I když jsme odlétali o 45 min. později, na newyorskou runway jsme se dostali včas. Vynahradilo si čtyřicetiminutové čekání, než se uvolnilo místo u nějakého gate. K optimismu nepřidalo, když jsme při přistávání a kroužení po letišti viděli velký dým z jedné letištních budov. Doteď jsem nikde nenašel žádné podrobnosti, co se stalo. Třeba to je normální.
Imigračním důstojníkem jsem prošel rychle, ale dlouho se čekalo na zavazadla. Když už cestující skoro umírali netrpělivostí, vyplivlo jich to asi deset a pak na pár minut zase nic. V podobném intervalu to chodilo i nadále, takže jsem mohl být rád, že na to své jsem čekal asi jen hodinu.
Dobrodružství rozhodně nekončilo, měl jsem před sebou ještě dopravu přes celý New York, abych stihl vlak, na který jsem měl koupený lístek. O levnější alternativě-metru jsem si mohl nechat zdát, byl jsem rád, že jsem na poslední chvíli stihl městský vlak, který nikde nestaví, takže je 2x rychlejší. Klid nastal až po tom, co jsem na Penn Station, nejrušnějším nádraží v Severní Americe, přijal výzvu pěti minut na přestup.
2 komentáře:
ani nevíš, jak živě si ten stress dokážu představit... :(
uhhh... gratuluju k úspěšnému arrivalu na Union!
tee-pee
He, pamatuji si, jak jsi popisoval stěhování v Paříži se všemi věcmi ;)
Okomentovat