Když se představím jako Ondřej, nikdo to nikdy nezopakuje. Když si zapamatují Ondra a později někde uvidí Ondrej (email, facebook…), znejistím je, jestli si to teda vlastně zapamatovali správně.
Proto se často snažím vybalit celou pravdu hned na začátku a na otázku "What's your name?" vybalím něco ve stylu: "I'm Ondra. Well, the official variant is Ondřej but since only our language has the letter ř, noone can pronounce that so I usually introduce myself as Ondra. Ondřej and Ondra is like your Andrew and Andy." A kdo ví - třeba je s dobrým úmyslem zmatu ještě víc.
Můj americký spolubydlící mě neosloval nijak, jeho kamarád mi říkal Andrew (možná protože se tak sám jmenoval), většina si pamatuje Ondra, někteří Ondrej a nejlepší hodí i pokus o Ondřeje. Nejlepší paní v cateringu mě oslovuje Óndréš nebo Óndráš a pár lidí to od ní odposlouchalo. Nevím, jak na to přišla, ale vždycky mě to rozesměje (zejména ta jistota, jakou to podává), takže jí to nijak nevyvracím.
Někteří jsou však na tom se jmény ještě lépe. Například Zdeněk je pro většinu výslovnostní oříšek. A o dvojici Jan-Honza ani nemluvím.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat