V sobotu jsem si poprvé v životě stoupnul na běžky, když jsem vyrazil na cross country skiing s Horizons do Lapland Lake. Z Unionu jsme jeli jen já, Yiran a vezli nás Al & Debbie. Protože jsme na místě byli z čtyřicítky účastníků jako první, vydali jsme se vstříc běžkovacím radovánkám dříve.
Po pár začátečnických trasách vč. té k zamrzlému jezeru (které zrovna nebylo zamrzlé natolik, aby se dalo i na něj) jsme se vrhli na více obtížné. Bylo příjemné, že jsme byli skupinka 4-5 lidí než se plácat v "davu" několika desítek lidí, a tak jsme si mohli dobře regulovat tempo. Prostě skoro taková rodinná atmosféra. Projeli jsme skoro všechny ne nejobtížnější trasy, některé i vícekrát, a "naběhali" 22 km.
V centru areálu (taková chatka s půjčovnou vybavení, společenskou místností atp.) bylo také moc dobře. Hřála nejen kamna, ale i přátelská atmosféra - Například jedna holka si zasteskla, že si nevzala rukavice a bude ji zima na ruce, a obratem ji jeden cizí pán nabídl své druhé - zbrusu nové high-tech. Neznali se a pán jen ukázal, kde má svůj batoh, kam je může odpoledne vrátit.
Na cestě zpět jsme zahlédli mraky jelenů a zastavili se na večeři v PizzaHut. Zrovna jsem Ala a Debbie přesvědčoval, že se v Americe více navazují rozhovory i mezi lidmi, kteří se neznají, a tak mi docela pomohl jeden pán, který se mě hned po vstupu otázal "How tall are you?". Číšnici jsem překvapil, když jsem k pití chtěl něco na zahřátí - čaj nebo čokoládu. To nevedou a kafe jsem nechtěl, tak jsem si dal vodu a - jako obvykle zapomněl říct bez ledu…
Běžkovací sobota byla tady asi pro mě zatím jedním z nejlepších dnů vůbec, ale ještě teď (ne)cítím stehna a třísla a chodím tak, jako bych si každý krok pečlivě rozmýšlel.
Po pár začátečnických trasách vč. té k zamrzlému jezeru (které zrovna nebylo zamrzlé natolik, aby se dalo i na něj) jsme se vrhli na více obtížné. Bylo příjemné, že jsme byli skupinka 4-5 lidí než se plácat v "davu" několika desítek lidí, a tak jsme si mohli dobře regulovat tempo. Prostě skoro taková rodinná atmosféra. Projeli jsme skoro všechny ne nejobtížnější trasy, některé i vícekrát, a "naběhali" 22 km.
V centru areálu (taková chatka s půjčovnou vybavení, společenskou místností atp.) bylo také moc dobře. Hřála nejen kamna, ale i přátelská atmosféra - Například jedna holka si zasteskla, že si nevzala rukavice a bude ji zima na ruce, a obratem ji jeden cizí pán nabídl své druhé - zbrusu nové high-tech. Neznali se a pán jen ukázal, kde má svůj batoh, kam je může odpoledne vrátit.
Na cestě zpět jsme zahlédli mraky jelenů a zastavili se na večeři v PizzaHut. Zrovna jsem Ala a Debbie přesvědčoval, že se v Americe více navazují rozhovory i mezi lidmi, kteří se neznají, a tak mi docela pomohl jeden pán, který se mě hned po vstupu otázal "How tall are you?". Číšnici jsem překvapil, když jsem k pití chtěl něco na zahřátí - čaj nebo čokoládu. To nevedou a kafe jsem nechtěl, tak jsem si dal vodu a - jako obvykle zapomněl říct bez ledu…
Běžkovací sobota byla tady asi pro mě zatím jedním z nejlepších dnů vůbec, ale ještě teď (ne)cítím stehna a třísla a chodím tak, jako bych si každý krok pečlivě rozmýšlel.
2 komentáře:
Och, ty vypadáš tak profesionálně, že by se Lukáš Bauer měl začít docela vážně bát!
Sluší ti to :-)
Pravděpodobnost, že ty řekneš něco takového, je asi taková jako že Klaus prohlásí, že globální oteplování existuje. Takže díík.
Okomentovat