Fantastický výmysl

"...a po nocích hraju fyziku," povídá Petr. "Dobrovolně?" nechápavě se na něj podívám a on vysvětluje, že se jedná o propracovanou flashovou hru, ve které se musí něco přemístit pomocí pohyblivých koleček a tyčí. Zajímat mě to začne ve chvíli, když začne popisovat různé příklady a jejich kreativní katapultová řešení. Furt si to ale nedokážu úplně představit a tak ho poprosím, aby mi poslal odkaz. A nelituji - Fantastic Contraption je asi nejlepší flashová hra, jakou jsem viděl - řešení je nekonečně mnoho, to své můžete uložit a zároveň žasnout, co za neuvěřitelnosti vymysleli jiní.

První jedenáctku kol jsem dal před týdnem, když jsem ještě na něco takového měl čas… Máte-li chvíli a alespoň trochu fyzikálních a tvůrčích buněk, doporučuji.

Drahý klíč ke vzdělání

Jestli je tu něco fakt hodně drahé, tak jsou to učebnice (bez kterých by se tu studovalo opravdu těžce). Už ve zvacím dopise nás informovali, že nás mohou stát 500 dolarů za trimestr (porovnejte s výdaji na česká vysokoškolská skripta). A opravdu - kdybych si měl všechny kupovat nové, stálo by mě to přes $540. Naštěstí to šlo i jinak.

• Učebnice na Španělštinu stojí cca $110, pracovní sešit $50. Ale když vám ji někdo půjčí... (Tee-pee, díky!)
• Učebnici na psychologii prodávájí v bookstoru na kampusu za $124. Na internetu jsem použitou (ale ve velmi dobrém stavu) sehnal za $14.
• Na MBA kurz potřebujeme dvě učebnice - jednu za $90 a druhou za $170. Ta první se dala sehnat nová za $48 a druhá (použitá a v desáté vydání místo dvanáctém) za neuvěřitelných 82 centů.

To je psycho

Asi jediným humanitním oborem (nepočítaje jazyky), kterým by mě bavilo se zabývat, by byla psychologie. Když jsem ale slyšel, jakým způsobem probíhá studium psychologie například na Filozofické fakultě UK nebo nahlédl do některé studijní literatury, brzy mě přešla chuť. I proto jsem uvítal příležitost se obklopit psychologií tady na Unionu. Kromě manažerského kurzu, který je o organizační psychologii, mám Psychologii paměti & myšlení (= kognitivní psychologie).

Máme skvělou profesorku - je akční, pozitivně laděná a umí látku perfektně předat. Když jsem se jí po první hodině ptal na rozdíly v různých vydáních knihy, abych nenalétl při internetové koupi, na konci druhé přednášky za mnou přišla a půjčila mi svou učebnici do doby, než mi přijde. Když chce přetáhnout konec hodiny o minutu, zeptá se na svolení, a písemky dostáváme ve dvou kopiích - abychom si tu druhou pak mohli hned projít a prodiskutovat.

Příliš se nerýpeme v pojmech - spíš se snažíme pochopit, jak to všechno funguje, a to často na vlastní kůži skrze různé experimenty. Není výjimkou, že hodiny jsou zpestřeny zajímavými krátkými videy podporující výklad - třeba seznámení s člověkem s prosopagnosií, poruchou rozpoznávání obličejů.

Na poslední hodiny jsme začli s tématem pozornosti. Pokud máte chuť, zkuste si pustit video, kde si bude několik mladých lidí přihrávat basketbalovým míčem. Vaším úkolem je během sledování spočítat všechny přihrávky. Máte jen jeden pokus, pak napište komentář, kolik jste napočítali. Tak vzhůru do počítání.

První upomínka

Již třetím týdnem pracuji v knihovně - 10 hodin týdně, z čehož dvě hodiny jsou Shelving (vracení knih do regálů) a zbytek trávím na Circulation Desku (výpůjčky apod.). Obzvlášť teď, v pátek večer, se do knihovny nikomu moc nechce, tak je tu pěkný klid - a příležitost vás takto pozdravit.

Kolik je hodin?

První týden jsme v informačním balíčku dostali mimo jiné brožuru uvádějící nás do amerického stylu života. Zaujala mě kapitolka o americkém pohledu na čas. Kdy se má odevzdat ten projekt? Kolik na to máme? Jdu pozdě? Kolik zbývá času? Kdy je deadline? Kolik je hodin? Podobné časté otázky nám mohou připadat stresující, ale obecně se mi vnímání času jako něčeho, co se dá ušetřit, strávit, moudře využít nebo čím lze plýtvat, hodně líbí. Jednoduše - čas je vzácný, vyskytuje se jen v omezeném množství.

• A opravdu - skoro nikde vás nenechají čekat a když už, tak s velkou omluvou a snaží se to nějak kompenzovat. U doktora mi dali na výběr, zda chci raději 20 minut počkat nebo se přeobjednat (bojím se srovnat s ČR).
• Je tu cítit pravidlo "work first, play later", nejdříve práce, pak zábava. Zatímco ve všední dny má knihovna otevřeno do 2 hodin do noci, málokdo se učí v sobotu.
• Když profesor/ka zadává při hodině nějaký úkol, tak naprosto vždycky bez vyzvání řekne, kolik je na to času.
• Na hodiny se chodí včas a většinou se začíná na minutu přesně.

Čas se ale šetří i tam, kde to na první pohled ani nejde: Při psaní desetinných čísel mezi nulou a jedničkou se vynechává nula (tzn. 0,02 píší jako .02). A chvíli mi trvalo, než jsem se naučil psát jejich jedničku - tu "naší" tu čtou jako sedm, jejich psací jednička je prostě I.

250 miliard hodin ročně

Když bych se měl transformovat do průměrného Američana, jednou z věcí, s kterou bych měl problém, by bylo sledování televize průměrně 4 hodiny denně. Zatímco televizi vlastní 99% domácností (průměrná domácnost má dokonce více než 2 přístroje) a dohromady všichni nakoukají 250 miliard hodin ročně, jen necelá polovina přiznává, že se na TV dívají příliš často.

Když nepočítám mnoho hodin poslechu zapnuté televize (což je vždycky, když je můj spolubydlící na pokoji a nespí), prvně jsem se na něco díval až tento týden. Mám rád dva americké sitcomy - The Big Bang Theory a How I Met Your Mother. Televize CBS je vysílá hned po sobě, tak jsem v pondělí viděl "živě" první díly nových řad těchto populárních seriálů.

Pokud vám přijde, že Nova dává do filmů a seriálů moc reklam, tak pak CBS spíše pouští dlouhé reklamní bloky okořeněné seriály. Takže ve statistikách věřím i 2 miliónům. Tolik televizních reklam v životě tu totiž viděl průměrný pětašedesátník.

Všechny cesty...

Dneska jsem se ze zvědavosti podíval do statistik tohoto blogu, jakými cestami se sem návštěvníci dostávají. Většinou samozřejmě přímým zadáním, občas sem někoho navede facebook či jiný blog. Jsou ale i tací, které sem poslal Seznam.cz, že tu najdou nejlepší odpověď na otázku, jak vypadají bankovky dolaru. Podívejte na tu "encyklopedickou" odpověď, kterou jim vyhledávač nabízí.

Foto zářijového kampusu

Přináším slibovanou galerii snímků z kampusu.

Náročnějším možná přijde vhod i odkaz na mapu areálu.

Fotky jsou z více dnů - jednou jsem při jejich pořizování stál uprostřed velmi málo frekventované ulice. Zkoušel jsem i zoomovat, spoušť jsem mačkal opatrně, aby se mi nezatřásla ruka. Zalíbil se mi i stroj, kterým nedaleko chlapík sekal trávu. Když jsem dofotil a dokochal se a chtěl odejít, otočil jsem se a zjistil, že za mnou stojí auto. Nevím jak dlouho, ale i vteřiny pro řidičku nemohly být málo. Nadávky, troubení, kroucení hlavou…? Kdepak, bohatý úsměv a zamávání.

Jednou jsem byla láhví

Hike ve dvou, večeře ve čtyřech

Sobotu jsem se rozhodl strávit s mými hostitelskými rodiči. Dostal jsem na výběr několik možností odpoledního programu - hike, večeře u nich doma, nákup ve Walmartu nebo všechno dohromady. Jelikož ve Walmartu jsem byl ve středu a zrovna nic nepostrádám, kývl jsem na první dvě nabídky. Odpoledne mě tedy vyzvedl Al a jeli jsme do rezervace Plotter Kill (přeložte si), kde jsme si udělali kolečkový hike (tady asi nelze absolvovat pěší výlet jinak než systémem kolečko nebo tam-zpět, když všude přijedete autem). Příroda je pěkná, příliš se neliší od té naší. Cestou jsme potkali asi jen tři dvojice lidí a zahlédli volavku - bohužel na focení odlétla dále a maskovala se v kamenité stráni. Večeře (s oběma rodiči a jednou z jejich dcer) pak byla velmi příjemnou relaxací od studentské jídelny - podávala se taková míchanice ze zeleniny ze zahrádky s masem, klas kukuřice a spousta domácích - ještě teplých - muffinů.

Pár fotek se na vás určitě těší.

Ahoj, já jsem...

Přemýšleli jste někdy o tom, jestli lze nějak zobecnit či zprůměrovat vzájemné představování studentů? Myslím tím otázky, které si položí, první informace, které si poskytnou… V ČR mě to nikdy nenapadlo, v USA ano. Zajímaly by mě statistické výsledky, kolik procent konverzací dvou seznamujících se studentů americké vysoké školy obsahuje údaje:

• křestní jména
• odkud jsou
• jejich obor, hlavní předmět studia
• v jakém jsou ročníku

První dvě záležitosti zvládne český student levou zadní po velmi málo hodinách studia angličtiny, ty další dvě napoprvé spíše ne ani po několika stovkách hodin. Proč? Protože na hlavní předmět studia se ptají "záhadně" What's your major? a když se zeptají na ročník studia, tak neočekávají žádnou číslovku, ale jednu z těchto možností: freshman, sophomore, junior nebo senior. Prvák, druhák, třeťák, čtvrťák.

Škoda, že se v českých školách a učebnicích nedělá trošku větší exkurs do americké angličtiny.

Svátek měsíčních koláčů

Když zpětně koukám na předvčerejší příspěvek a rozmýšlím ten dnešní, napadá mě, zda nezavedu nějakou zkratku pro "Další z nekonečné řady akcí spjatých s jídlem bylo...". Ale ne, začnu jinak. Jedním z dvou nejdůležitějších čínských svátků je patnáctý den osmého měsíce podle jejich kalendáře. Měsíc je v úplňku a lidé se schází, aby oslavili letní úrodu. Tradiční jídlem tohoto svátečního dne jsou tzv. mooncake, tedy něco jako "měsíční koláčky". A především právě jimi byla na Unionu možnost tento asijský Mid-Autumn Festival připomenout.

"Inflace" veverek

A třeba se mi ji přeci jen podařilo vyfotit :-)

Mezinárodní BBQ

Další z nekonečné řady akcí spjatých s jídlem bylo uvítací barbecue pro mezinárodní studenty. Speciálně ze začátku setkání mnoho nových studentů chybělo, což vybízelo ke konverzaci se zástupci školy a nebo studenty, kteří jsou na Union College již několikátým rokem. Čechy si většinou dobře pamatují - např. Jabesh z Ghany (na posledním snímku vpravo) živě vyprávěl záležitosti okolo aut posledních generací českých studentů či Shanique (původem z Jamajky), jejíž přítel má stejné křestní jméno jako já.

Hike do Adirondacks

První akcí s organizací Horizons (sdružení převážně rodičů, kteří skrze program Friendship Partner "adoptují" mezinárodní studentdy a pomáhají jim poznat americkou kulturu) byl hike do jižních Adirondacks, konkrétně na Buck Mountain - za výhledem na Lake George, královnu amerických jezer.

Výletu se zúčastnila asi padesátka studentů ze tří škol. Chvílemi jsem si připadal jako v Asii, protože nepočítaje Američany pocházeli účastníci převážně z Číny nebo Pákistánu. Evropu jsme zastupovali jen já s Petrem, pak Harry z Německa a tak napůl i Lily z Ruska.

A jak tedy vypadal náš americký hike? Nejdříve se hodinu jelo autem, pak se hodinu čekalo a připravovalo, hodinu šlapalo nahoru, hodinu čekalo na ostatní, hodinu obědvalo, hodinu šlo zpátky. Měli jsme ještě další hodinový bonus v podobě transportu Kathleen, která si nešťastně zlomila kotník. A pak se hodinu a čtvrt jelo domů (oproti cestě tam přibyla zastávka u BurgerKinga). Pobavilo mě, že Američané mají na dálnicích tzv. food exity - velké dopravní cedule s logy stravovacích zařízení, které na vás po výjezdu čekají.

Zajímá vás hike obrazem? Pokračujte do fotogalerie.

Union College Webcam

Brzy zveřejním fotky, které vám dovolí nahlédnout na krásy našeho kampusu. Pokud to ale nemůžete vydržet a chcete vidět, jak to u nás vypadá právě teď, možná vás zaujme Union College Webcam.

Club Expo

Union College je bohatá na možnosti trávení volného času - jednou z nich jsou studentské kluby, které se v pátek prezentovali na Club Expo. Kvůli dešti se vše odehrávalo pod obrovským stanem, pod kterým by šlo postavit několik táborů. Jeden ze spolehlivých způsobů, jak na přehlídku přemístit pozornost amerických studnetů bylo přesunout tam večeři.

Klubů je mnoho desítek - daly by se uskupit do několika kategorií -akademické, kulturní, politické, mediální, umělecké, duchovní, společenské a sportovní.

Zapsal jsem se do španělského, ekonomického, podnikatelského, biologického, novinářského, výletního, lyžařského klubu, dále také do tanečních, školních novin, Virtual U, bowlingu, Červeného kříže nebo golfu, curlingu a frisbee (a možná jsem si teď nevzpomněl na všechny).

Zdá se vám to šílené? Výhodou klubů je, že nemají žádné požadavky na účast. Nic neplatíte (jen v některých případech jednorázové poplatky), sami si volíte míru zapojení - můžete se zúčastnit na 100% nebo se jen jednou přijít podívat. Tak proč neokusit od každého trochu...

ICQ i za hranicemi? Spíš ne.

Někdy jsem slyšel, že Češi jsou na poli instant messengerů (neboli "kecálků", chcete-li) celkem exotičtí tím, že preferují ICQ. Podobné indicie se dostane skoro každému, kdo chce navázat okamžitou internetovou komunikaci s nějakým cizincem (schválně - kolik zahraničních kontaktů máte na ICQ?).

Neplánované potvrzení této hypotézy se mi dostalo, když jsem inicioval vytvoření seznamu kontaktů mezinárodních studentů studujících tento rok na Union College. Jednoduchý internetový formulář vyplnilo 44 lidiček, tři čtvrtiny se rozhodlo vyplnit Skype nebo MSN. Kolonku ICQ vyplnilo 9 lidí: všech 8 Čechů a Harry z Německa jakožto statistická odchylka.

Poster Sale

Studentské aktivity (Student Activities, jednorázové mimoškolní akce) jsou docela "pestré. Proč jen jedny uvozovky? Protože to myslím s ironií i bez ní. Na jednu stranu pestré opravdu jsou, na druhou stranu pokud už nemají v názvu lunch nebo BBQ, tak se většinou jinde stejně píše něco o jídle zdarma. Zaujala mě dnešní akce, která se okolo jídla netočila. "Potřebujete si vyzdobit pokoj?" lákal výprodej nejrůznějších druhů plakátů. A že o ně byl zájem.

Jak o tom přemýšlím, umístění okolo vchodu do nejfrekventovanější budovy s několika stravovacími zařízeními asi nebude náhoda.

Děkuji ti, veverko

Když jsem se dnes za slunečného ale relativně chladného dopoledne procházel po kampusu s cílem si dojít vyřešit problém s přihlášením do jednoho online systému, skočila mi do cesty veverka. Většinou je nestíhám vyfotit, ale tahle byla tak blízko, na cestě, daleko od stromu, na který by mohla vyběhnout, dobře nasvícená a ještě se tak ochočeně tvářila, že se na mě ještě chvíli bude koukat. Pozastavil jsem se, rozepnul batoh a šmátral po foťáku. Nenašmátral.

Mezitím, co jsem obracel batoh vzhůru nohama, si veverka rozmyslela mou společnost. A foťák v žádné z kaps prostě nebyl. Možnost, že jsem si ho s sebou nebral byla podvědomě ihned zamítnuta, protože jsem s ním už dneska fotil. Přijde mi, že kdyby se mi něco podobného stalo v Čechách, budu se s přístrojem pomalu loučit. Tady jsem se rozmýšlel, kde je větší pravděpodobnost, že ho najdu. Zvážil jsem, jestli nemám jít rovnou za Ztrátami a nálezy, ale blíže to bylo do bufetu, kde jsem asi tři čtvrtě hodiny předtím byl s Honzou. Přišel jsem tam a nemusel jsem ho nijak hledat - ležel na stole, u kterého jsme seděli. Tak viditelně, že jsem ho tam snad ani takto nemohl nechat - asi mi spadl na zem a někdo ho zvedl. Všude okolo bylo rušno, všechny stoly okolo obsazené, pouzdro s foťákem musela zahlédnout řada lidí.

Beztácové úterky

Když jsem dnes šel na oběd, marně jsem hledal tác do té doby, než jsem si všimnul plakátku Trayless Tuesdays, který mě informoval: Když studenti použijí talíře bez tácu, množství odpadu se sníží o jednu unci na tác (28 g?). Výzkumy ukazují, že když se tácy odstraní ze stravovacích zařízení, méně se plýtvá jídlem, je spotřebováno méně energie a snižuje to spotřebu vody a čistících prostředků.

Nicméně úterky v naší jídelně asi nikdy nebudou stoprocentně beztácové - tácy tam stejně byly a museli jsme je použít. Bez nich totiž nejde poslat špinavé talíře do zařízení, které je odebírá.

Zítra začínáme

Dneska (v pondělí) jsme si potvrdili zápis předmětů - čeká mě začátečnická španělština, která je tu prý vyučována na velmi dobré úrovni a jeden trimestr stačí k tomu, aby se člověk domluvil o zimních prázdninách v Mexicu, dále pak psychologie paměti a učení (předmět, který sice sahá mimo obor mého studia, ale hrozně se na něj těším) a konečně Managing People & Teams in Organizations, jeden z nabízených MBA kurzů.

Tři předměty jsou nejen minimem, ale zároveň jakýmsi standardem. Může se to zdá býti málo a když nakouknete do rozvrhu, bude vám připadat dosti prázdný. Je to dáno odlišným stylem studia, kde těžiště práce je rozloženo do celého studijního období a nikoli jen do zkouškového, jak to často u nás bývá, a chození na všechny hodiny je tu samozřejmostí stejně jako dělání spousty domácích úkolů. Však uvidím sám, zítra začínáme.

Čerství lidé

V sobotu a neděli začal kampus ožívat, protože v průběhu víkendu přijížděli studenti prvního ročníku , tzv. freshmen. Z aut přeplněných věcmi vystupovali nervózní prváci a jejich ještě nervóznější rodiče. Pro "freshmany" byl v neděli večer připraven zábavný program v podobě sedmi atrakcí - sami jsme si vyzkoušeli nafukovací překážkovou dráhu, kasino a možnost se nechat automatem vyfotit v šesti různých pózách.

Vítáme a informujeme mezinárodní studenty

Čtvrtek a pátek byl ve znamení tzv. Orientation, tedy jakéhosi úvodu a seznámení pro mezinárodní studenty. Většinu tvořily kratší bloky, kdy přišel zástupce (většinou šéf) nějaké sekce (od stravování přes bezpečnost po poradenství a studentský handbook), rozdal informační brožuru, poinformoval nás a většinou zmínil i nějakou narážku na "czech guys" - dozvídáme se, že předchozím generacím českých studentů na Union College se podařilo vybudovat silné jméno.

Měli jsme první příležitosti se poznat s několika desítkami dalších mezinárodních studentů, k čemuž nám pomohla zejména večeře s hostitelskými rodinami (kdo chce, může se nechat "adoptovat" jednou rodinkou a lépe přičichnout k americkému životnímu stylu), formální večeře s prezidentem školy a jeho ženou. Co z celého orientation programu však mělo největší časovou dotaci? Autobusový výlet do Wal-martu.

Pár fotek naleznete ve fotogalerii, kvalitní snímky z prezidentské večeře pak hledejte hlavně u Petra na czechdude.com

"If you need any help, just ask"

Nejednou jsem dostal otázku stylu "A co Američani - už tě štvou?" . Neštvou. Když mi přijde něco zvláštní (a není toho málo), nenadávám - spíš se směju a užívám si odlišností.

Nerad bych Američany házel do jednoho pytle, obzvlášť , když jsem s nimi v kontaktu jen pár dnů. Je ale jedna velmi pozitivní charakteristika, u které mě to lehce začíná svádět. Nazval bych ji "nepodmíněné nabídky pomoci". Co tím myslím?

1. Z Albany do Schenectady nás vezla Brooke, supervizorka z knihovny. Druhý den po příjezdu mi psala email - velmi mile poděkovala za lázeňské oplatky a poprosila nás, ať ji dáme vědět, kdybychom měli jakoukoli otázku či bychom něco potřebovali.
2. Když jsme se byli první den podívat do kampusového obchodu se vším možným, strávili jsme tam asi půl hodiny povídáním si s paní za pultem. Kromě všeobecné pomoci nás pobídla, ať si za ní přijdeme popovídat kdykoli se nám bude stýskat a že nám ráda s čímkoli pomůže.
3. S Jaridem, svým spolubydlícím, jsme toho ještě moc nenamluvili, protože se na pokoji skoro nevidíme. Ale už jsem od něj slyšel, že když budu potřebovat jakoukoli pomoc, mám se na něj obrátit.
4. Když Rose (jedna profesorka, na kterou jsem měl kontakt od Tee-peeho) během telefonického hovoru zjistila, že mě čeká i psychologický předmět, nabídla mi, že má doma spoustu knih o psychologii, které si můžu zapůjčit. A samozřejmě - ať zavolám, kdybych cokoli potřeboval.
5. Ve čtvrtek večer jsme se účastnili večeře s hostitelskými rodinami. Beth Smith, s kterou jsem seděl u stolu, nám na kus papíru napsala kontakt a dodala: Kdykoli budete cokoli potřebovat, ozvěte se, rádi vám pomůžeme.
6. Když jsme si šli zařizovat účet do Bank of America pár minut před zavírací dobou, byli jsme přivítáni pozváním na sušenky a džus. Proces zřízení končil tím, že nám paní nabídla jakoukoli pomoc, obzvlášť, pokud bychom sháněli nějaké vybavení pokoje. Když se Honza zmínil, že mu na pokoji chybí lednička, hned vytáčela číslo někoho, kdo ji na internetu nabízel za 20 dolarů.

Podobná snaha pomáhat je cítit v jídelně, na ulici nebo třeba v bazénu. Už teď mám pocit, že tento jejich postoj je něco, co mi za rok v Čechách bude chybět.

Budík, dolar, pivo, adresa

1. Jednou z mála věcí, která mi byla doporučena si vzít s sebou, byl budík. Často se na něj zapomene a proč si ho zde zbytečně kupovat. Samozřejmě jsem si ho vzal. Škoda jen, že svůj radiem řízený budík neumím přeprogramovat, aby chytal signál odjinud než z Frankfurtu. Takže se celý rok bez problému můžu dívat, kolik hodin je v ČR, a vstávat budu na mobila.
2. Dolar má zvláštní bankovky a mince. Bankovky vypadají jak vytištěné z domácí tiskárny a všechny mají stejný rozměr. Mince na sobě zpravidla nemají čísla, takže hodnotu je třeba luštit z mininápisů, a vyžijí si i v jednocentech. Různě vypadající dolarové mince stále přinášejí překvapení i těm za pultem. Už chápu, proč všichni platí kartou.
3. Ochutnal jsem něco-jako-pivo Budweiser. Je zajímavé, že točené chutná ještě hnusněji než lahvové a i v hospodě ho dají do kelímku. Angličan se mě hned se vší vážností zeptal "Is that a coke?"
4. Dostal jsem přidělené číslo schránky, čímž jsem se stal poštovně dostupným. Adresa by mohla vypadat nějak takto:
   
   Ondrej Kubera (mailbox: 2212)
   Union College
   807 Union Street
   Schenectady, NY 12308
   USA

Na bowlingu

Když jsem hrál minulý týden bowling v Praze, byly k dispozici tři dráhy, speciální boty nebyly třeba, platilo se za dráhu a hodinu a trefovali jsme se do deseti kuželek.

Když jsem hrál včera bowling ve Schenectady, dostali jsme jednu ze čtyřiceti drah, půjčení bot stálo dva dolary, platilo se za hru a za člověka. A kuželek tu bylo také deset.

Balíček první pomoci

Co je důležité na úvod pobytu studenta ve Spojených státech?

• sáček čipsů
• 2 malé lahvičky vody
• kartáček a pasta
• balíček papírových kapesníků
• kondicionér
• mýdlo
• propiska
• deodorant
• mléčná čokoláda
• mentolové bonbony
• žiletka
• tužka
• ořezávátko
• zvýrazňovač
• dvě čokoládové sušenky
• dvě ovesné tyčinky
• tyčinky se sýrem
• přivítací pozdrav
• antistresová mačkací hvězdice
  

…a to vše v roztomilém modrém košíčku. Alespoň tak vypadá dárková pozornost na přivítanou pro každého mezinárodního studenta, který přijede na Union College.

Z Prahy do Schenectady za 16 hodin

Překonán Atlantik, romantický film, jehož jméno jsem raději nepostřehl, dva zvláštní pokrmy, nadprůměrný průměrný věk letušek, neposedné (řvoucí a kopající) děti v letadle, imigrační úředník, půlhodinové čekání celého vlaku, až ambulance odveze paní z nádraží do nemocnice, šestihodinový časový posun, klimatizace pěti dopravních prostředků, setkání s americkým spolubydlícím,
23 hodin bdění.

A také odolání nabídce ČSA alternativního pozdějšího letu (důvod: moc registrovaných lidí na málo míst) - s AirFrance přes Paříž a bonifikací 600 EUR.

Pár snímků z cesty naleznete ve fotogalerii.