sobota 11. dubna 2009

Ubytování za $2, mamutí Ford a grilování

O našem putování jsme toho napsali dost (v součtu přes 30 normostran), přesto by si to zasloužilo pár praktických dodatků:

 

Stravování

Snídaně hotelové nebo vlastní, obědy v miniskupinkách (např. obložené sendviče a tortilly, příp. fast food), večeře společné vaření/grilování či nějaká restaurace.


 

Doprava

Ta byla velmi jednoduchá díky autu, který zajistil Vítek - jestli se Fordu E350 velikostně dá ještě vůbec říkat auto. Bez poslední řady sedaček a zahrádky na střeše to bylo tak akorát pohodlné pro dlouhé cestování pro devět lidí. A opět - vcelku levné, když se benzín rozpočítá mezi devět lidí.

 


 

Ubytování

Jak jste vyčetli, spali jsme v kempech a h/motelech, zhruba půl na půl. V devíti lidech se to vždycky hezky rozpočítalo. Např. u Grand Canyonu spal každý za $2/noc, protože nám dovolili zaplatit jen jedno campsite pro max. 6 lidí ($18/noc).

 

David s Dášou nám doporučili orbitz.com, dobrý server na vyhledávání nejlevnějších hotelů, podobně funguje také expedia.com. Často tam ubytování můžete koupit za lepší cenu, než přímo v hotelu.

 

Nejlepším hotelem byl asi Best Western u Bryce Canyonu, nebo nám to tak aspoň přišlo, protože jsme tu noc původně plánovali kempovat. Zřejmě nejmalebněji (až na tu rezavou "pitnou" vodu) jsme kempovali u Diaz Lake - skoro celý kemp jen pro nás, nádherné výhledy, travnatý povrch, bezvětří...

 

Jsou k naší 18denní expedici nějaké otázky?

pátek 10. dubna 2009

California, Arizona, Utah, Nevada

Zesumírujme si, kam jsme se to všude podívali. 18 dnů, 18 reportážních příspěvků.
  1. 18.3. - Přílet, San Francisco I
  2. 19.3. - San Francisco II
  3. 20.3. - Big Sur, Redwood State Park
  4. 21.3. - Julia Pfeiffer Burns State Park, Piedras Blancas, Santa Barbara
  5. 22.3. - Los Angeles
  6. 23.3. - Joshua Tree National Park
  7. 24.3. - Grand Canyon I
  8. 25.3. - Grand Canyon II
  9. 26.3. - Glen Dam, Antelope Canyon, Horseshoe Bend, Cottonwood Canyon Road
  10. 27.3. - Bryce Canyon, Coral Pink Sand Dunes
  11. 28.3. - Zion, Las Vegas
  12. 29.3. - Death Valley I - Badwater, Natural Bridge, Devil's Golf Course, Artist's Drive,
  13. 30.3. - Death Valley II - Zabriskie Point, Golden Canyon, Harmony Borax Works, Salt Creek Pupfish, Mesquite Flat Sand Dunes, Mosaic Canyon
  14. 31.3. - Lone Pine, Bishop, Mono Lake
  15. 1.4. - Lake Tahoe
  16. 2.4. - Sacramento
  17. 3.4. - San Francisco III
  18. 4.4. - Odlet

Pro hrubý přehled našeho okruhu nabízíme i orientační trasu:


Zvětšit mapu

čtvrtek 9. dubna 2009

CA: Den osmnáctý - Odlet

Den poslední, odlétací. Sbohem Kalifornii se dávalo v několika fázích - jako první letěli Julie, Štaflík a Zdeněk zpět do Albany, poté Čerw přes Salt Lake City do Paříže, kde se setkal s Afro a Veverkou. Do Prahy pak měli společný let. Lucka, Petr a Vítek letěli až o den později. Různé lety, různé zážitky:

 

Afro:

Nás si oskenovali v SF na letišti v nějakém novém supermoderním rentgenu, takže kromě očí a otisků tam mají i naše nahaté fotky. Cesta uběhla rychleji (aspoň mně), seděli jsme vedle psychiatra a docela jsme pokecali. Diagnózu neudělal, jídlo bylo vynikající a jsem ráda, že sedím na židli a nemusím se obávat o 6000 km pod ní.

 

Čerw:

První let jsem měl osobní učitelku AJ, takže jsem si parádně popovídal. Přes Atlantik jsem si užíval pohodlí dvojsedačky u okýnka a  nějaký španělský gang, který obsadil tak polovinu letadla do Prahy, přes mne posílal koláčky, které nikomu nechutnali, a prázdné tácy od jídla byla úúúžasná houpačka v bouřkových mracích před Prahou. Nechápu, jak se to Veve nemohlo líbit  – prostě parádní horská dráha s obsluhou.

 

Když jsem se usadil na sedadlo u okénka v letadle přes Atlantik, tak jsem zjistil, knoflík na polohování opěradla je zaseknutý v zamáčknuté poloze a opěradlo se „samo“ pokládá. Řešil jsem následující problém: říct o tom letušce a vystavit se tomu, že na mě budou žbleptat angličtinou a možná mě přesadí (a to jsem seděl sám na dvojsedačce) a nebo neříkat nic a „porušit“ pravidlo, že při startu a přistání musí být sedačka v základní poloze. Rozhodl jsem se pro variantu 2 a při startu a přistání jsem se nohama zapíral o sedačku přede mnou, abych se úplně nepoložil.


 

Štaflík:

Do Albany jsme letěli přes Detroit, což byla příležitost poznat nové letiště. Celkem nás tam fascinovala tramvaj, která jezdila přímo v hale (nahoře nad obchody a fast foody). Místo jižanské španělštiny tam je dost kladen důraz na překlady do asijských jazyků - na cedulích i v hlášeních. Také tam skoro nemusíte chodit pěšky, všude vás dovezou pohyblivé pásy, na jejichž koncích vás tajemný hlas vždycky varuje, abyste dávali pozor. Pásy spojující různé sektory jsou tak dlouhé, že celý tunel je zpestřen jakousi hrou světel na stěnách. Tak trochu sci-fi.

 

Oba lety byly lahůdkou pro ty, cose bojí letání. Během prvního jsme zažili pěkné turbulence (padali naštěstí jen věci), na konci toho druhého to zas vypadalo, jak když si pilot rozmýšlí, zda přistát, a nebo ne. Co se jídla týče, tak americké aerolinky nepřekvapili - a v každém letadle jsme jednou dostali na výběr, zda chceme sušenku (takovou tu ke kávě) nebo pár arašídů.

 

Veverka:

Ze závěrečného přistávání je mi zle ještě teď. Jinak jsem doma v kufru našla lístek, že se do něj mrkli. Ale myslím, že jen co nahoře objevili ten mokrý ručník, zase kufr zavřeli a ničeho se ani nedotkli. Až zas někam poletím, tak jedině s AF, byla to paráda.


Vítek:

Klasicky málo krmiva, ale to není nic moc neobvyklého. Let měl hodinu spoždění v Atlantě, ale dohnali to. Také se mi zase hrabali v báglu. Lísteček ok, ale bylo to mokré skrz naskrz a potrhali mi popruhy na Gemmě. Bude to piplačka dát ji holčičku zase do pucu.

 

Zdeněk:

Na prvním letadle jsme měli tolik dětí, kolik jsem snad pohromadě neviděl ani v mateřské školce. Vedle mě se vytřídaly dvě, protože jejich mamka a taťka seděli rozděleně. Nejdřív tam seděla malá holka, co mě dostala, když si tam začla luštit sudoku (přitom jsem jí odhadoval tak na 4 roky). Vedle Julie zas seděl jeden mladý pár, co mamka svoje prtě prý asi 6krát za cestu kojila - nebo se aspoň snažila. Prý prcek občas koukal hodně hladově i na ní.


středa 8. dubna 2009

CA: Den sedmnáctý - San Francisco III

Expedice se nám pomalu chýlila ke konci a my jsme jeli znovu pozdravit San Francisco. Mostem Golden Gate jsme se pokochali z jiné strany než před dvěma týdny a do konce jsme se po něm i projeli.


Město jako takové už jsme viděli předtím a po památkách už ani nebyly moc touhy, a tak zejména dámy iniciovaly nákupy. Během pár minut až hodin se ve třech lidech dá koupit 8 párů bot, cenově průměrně okolo 30 dolarů. Štaflík se v Adidasu doslova přezul, protože těm jeho starým už se dávno mělo říct sbohem. S Čerwem jsme byli svědky vícenásobné diskriminace (pohlaví, věk). V jednom nákupním domě nejen že dámy měly mnohem delší seznam obchodů s oblečením a obuví, ale H&M tam bylo dokonce jen se sekcemi Women & Children.

S procházek mezi obchody nesmí být opomenut jeden pán se psem. Že na tom psovi stála kočka, by se ještě sneslo, ale dokážete si ještě na té kočce představit potkana?

Po nákupech následovala jedna týmová aktivita: dávání auta do pucu. Po leštění skel i zevnitř by si málokterý náhodný kolemjdoucí troufal tvrdit, že není nové.


Pro večeři se skupinka vydala hledat mexickou restauraci. Najít ji nebylo nic jednoduchého, takže celkem bloudila a párkrát se zeptala na cestu. Nejvíc se osvědčil jeden chlápek, který nám nabídl, ať razíme za jeho autem, že nám hodí blinkr u správné odbočky. Když jsme mu dali najevo, že nemáme auto, nechal nás naskákat do nákladního prostoru a odvezl nás až na boulevard se stravovacími zařízeními. Za velkými pálivými mexickými porcemi to nebylo daleko.

úterý 7. dubna 2009

CA: Den šestnáctý - Sacramento

Sacramento nás mile překvapilo, asi by se dalo zařadit do hrstky(?) pěkných amerických měst. Někteří během dvou hodin, které jsme hlavnímu městu Kalifornie věnovali, zavítali do muzea železnice, jiní strávili více času v Kapitolu.

 

Nebyli jsme připraveni na bezpečnostní prohlídky a měli u sebe nože. Ten Štaflíkův neobjevili nebo se jim nezdál nebezpečný, zato Čerw jim ho musel po dobu prohlídky půjčit. Samozřejmě jsme hned od začátku byli zvědaví, zda je možné zahlédnout guvernéra. Pán u stolečku v první hale nás jen nasměroval k mohutným dveřím, nad kterými se tyčí nápis Arnold Scharzenegger - Governor. Bohužel ani popovídání si se strážcem nepřineslo příliš nových informací. Sám nevěděl, zda je Arnie uvnitř - prý je tam párkrát do týdne, podle toho, co se v Sacramentu zrovna děje. Recepce se otevírala až o hodinu později, takže pro ten den žádný Terminátor. Při východu si nás jedna paní informátorka odchytla a ptala se nás, jak jsme dopadli. Prý se ji furt někdo táže a ona neví, co má odpovídat.


  


Při nákupu ve Walmartu jsme opět vzbudili pozornost svou nepřehlédnutelností. Jako by nás furt monitorovali. Jakmile jsme se oddělili, jedna zaměstnankyně hned volala na Veverku svou  nerodilou angličtinou "Looking your friend? Looking your friend? They are there!". Štaflík se naopak setkal s velmi neprofesionální pokladní,  která mu jako důkaz věku nad jednadvacet nechtěla uznat ani jedno z jeho IDček. Musel ji zastavovat, když dokumenty čapla a chtěla s nimi utíkat někam za vedoucí.

 

Přesunuli jsme se k pobřeží nad San Francisco a hledání vhodného tábořiště nám poskytlo vskutku nádherné výhledy, trochu podobné Big Sur. Nejvíce nás zaujaly asi ptáci s dlouhými nohami a skoro stejně dlouhými zobáky.

 

Večer byl uvolněný a stmelovací, neboť Štaflíkovy narozeniny se staly důvodem k party. Krom řady milých pozorností z Čech (ještě jednou díky) byl k dvaadvacetinám obdarován v polních podmínkách i dortem . Na oplátku se snažil hostit mikrobarem. Petr se ujal grilování a kdyby šla měřit rychlost, jakou ty hovězí plátky mizely…  A jestli bylo něco, co celý večer kořenilo, pak to byli mývali, kteří nám občas přišli zamávat na pár metrů.


pondělí 6. dubna 2009

CA: Den patnáctý - Lake Tahoe

Lake Tahoe, jedno z nejvýše položených, nejčistších a nejchladnějších jezer na světě, má opravdu co nabídnout. Za poznáváním nádherné přírody jsme se rozdělili do dvou skupin.

 

Petr, Vítek a Lucka měli namířeno k Mt. Tallack:  K tomu, abychom mohli zaparkovat auto, jsme projížděli úzkou silničkou, na níž byly nejprve zbytky a následně souvislá vrstva sněhu s více či méně projetými kolejemi. Dvakrát se nám povedlo zapadnout a po vyproštění auta jsme usoudili, že to stačilo a že jej zaparkujeme přímo u silnice. Protože Petr s Vítkem měli mokré nohy, vydala se pouze Lucka směrem k původně vytyčenému cíli. Petr s Vítkem šli nejprve cyklostezkou a následně už pouze po silnici ve směru k vodopádu. Když nás přestala bavit chůze po silnici, vrhli jsme se ze svahu do volného terénu směrem k jezeru, kde vedla jakási silnička. Při přecházení sněhových polí jsme občas zapadli až půl metru, což bylo zvlášť příjemné v sandálích s bosýma nohama. Pak jsme opět šli po silnici až k vyhlídce, prohlédli si vodopád, "hrad" (lepší vila),  a vydali se zpátky. Lucka už mezitím čekala u auta a líčila své zážitky se zapadanou cestou a opuštěným terénem:

 

"Najednou jsem se ocitla v lese sama. První čtvrt hodinu jsem neustále vyhlížela medvěda za stromem, ale pak jsem si řekla, že určitě nečeká jenom na mě a vydala se na cestu vzhůru. Nejdřív jsem musela zfalšovat povolení pro vstup do parku. Načež jsem okamžitě ztratila cestu, protože od začátku byly půlmetrové závěje. Vyzkoušela jsem přesto jít dál po stopách někoho se psem, takže jsem se vyškrábala první kousek cesty, ale stopy náhle skončily. Tak jsem udělala aspoň pár kýčovitých fotek, naznala, že to bohužel nemá cenu a vrátila se zpět. Potom jsem se vydala na vedlejší trasu a skončila u malebného ledovcového jezírka Fallen Leaf Lake a tady jsem vegetila asi hodinku. Nikde nikdo, jen já, jezero, lesy a nádherné hory."

 

Putování druhé skupiny začalo na parkovišti, ze kterého vedla cesta, po které bychom se dostali na začátek našeho trailu. Malý crash byl v tom, že ta cesta byla přehrazená závorou a za ní byla halda sněhu, skoro jako na MS v Liberci. Ale poté, co se odtamtud vyřítil jogger jenom v teniskách jsme si řekli, že to nebude tak hrozné a vydali se směrem dolů. Jenže to byl jenom začátek. Jako vždy by to nebyla naše skupinka, kdyby ji nepotkala nějaká legrácka. Došli jsme do kempu, našli jsme trail, vydali se po něm, ale co se nestalo? Cesta se nám ztratila. Hledali jsme všude, ale nakonec jsme se museli rozhodnout pro variantu, která by odradila nejednoho pána z útvaru rychlého nasazení. Obuti jen do botasek, s mobilem bez signálu a velmi malými zásobami jsme se brodili sněhem hlava nehlava, zapadali až po kolena, klouzali ze stromů a ulamovali otravné větve, které se nás snažili zabít. Jelikož výcvik máme skautský, nalezené medvědí stopy nám nezpůsobily skoro ani tik v oku. Ale protože všechny cesty vedou do Říma, nakonec jsme narazili na silnici vedoucí do druhého kempu a posléze na náš trail. Ještě předtím, než jsme na něj vyrazili, nás ale čekala docela příjemná chvilka (na rozdíl od toho lesa se sněhem).


Vrcholem putování byla totiž přestávka na částečně zasněžené pláži. Stavba sněhuláka, frisbee a koulování se ve vodě obohacovaly náš plážový piknik.

 

Po nabrání sil a odpočinku na pláži jsme se vydali na začátek našeho "celodenního" treku. Kdyby nebyly dvě hodiny odpoledne a my na konci neměli být v pět, asi by celodenní byl. Ale takhle jsme museli "smart verzi". Protože většinou platí: Pokud je cesta psaná na šest hodin (USA), Čech to zvládne za dvě. Zkrátka no problem.  První atrakcí, kterou jsme cestou potkali, byl maják. Schválně, jak byste si ho představili vy? Vysoká bílá věž? Pecka. Tak to nevypadalo. Nevím, jestli máte někdo na zahradě kadibudku, ale pokud ano, určitě vypadá lépe než tento maják. Rozhodně si počkejte na dokumentaci. Krátkodobé zklamání z majáku nám ale vynahradila okolní příroda. Protože všude ještě byla spousta sněhu, byly stezky úplně opuštěné. Nepotkali jsme ani živáčka. Občasného společníka nám dělaly osamělé stopy, které jsme chvílemi potkávali ve sněhu. Cesta ubíhala příjemně, zastavili jsme se na pár výhledech a kochali jsme se pohledem na smaragdové Lake Tahoe, které bylo tak čisté, že i uprostřed byste zaručeně viděli až na dno.



Kdybyste se náhodou zaobírali otázkou, co bude dělat Štaflík, až jednu noc zmizí veškeré počítače ze světa, máme odpověď. Stane se krotitelem kachen. Pomocí balíčku svých sušenek naprosto zmanipuloval pár nebohých kačen, které kdyby mohly, snad začnou na molu tancovat i polku. Pro začátek umí na molo vyskakovat, soutěžit v běhu a skákat stylově do vody.


Těsně před výstupem vzhůru jsme věnovali pozornost Vikings Home Castle a nedalekým vodopádům (Eagle Falls). To jsme ještě nevěděli, že druhá skupina nás pozoruje zeshora z vyhlídky na parkovišti.


Večer na některé z nás padla mohutná únava, kterou jsme se rozhodli rozbít návštěvou nějakého stravovacího zařízení. Nejvíc na ráně byl mexický fast food, který nás mile potěšil přípravou čerstvých pokrmů a správnou mexickou atmosférou. Náležitě jsme se vyřádili u salsa baru, zejména Čerw zase nepřekvapil a vyzkoušel snad všechny omáčky a feferonky (pozn.: pak už ho nic nepálilo). Na dezert jsme skočili vedle do Starbucks. Z fast foodu do fast foodu, po americku.


(Autoři: Afro, Lucka, Petr, Štaflík, Veverka)

sobota 4. dubna 2009

CA: Den čtrnáctý - Mono Lake

Den byl převážně přesunový . Na nákup jsme se zastavili v Bishopu, kde nás ve Vons překvapila paní pokladní, když nám jen tak dala elektronickou slevovou kartu, která v jejich obchodech sníží cenu asi o 10% a rovnou ji použila pro náš první nákup.

 

V Mono Lake nežijí žádné ryby, protože je téměř třikrát slanější než moře. Ve čtyřicátých letech byly odkloněny čtyři z pěti přítoků jezera, aby zajistily vodu pro LA. Během čtyřiceti let poklesla hladina asi o třináct metrů a na povrch se tak dostaly neobvyklé útvary, tzv. vodní krápníky nebo tufy. Dnes už se pracuje na záchraně jezera, postupně se zaplavuje a v budoucnu tufy zase zmizí pod vodou.


  

Plánovanou návštěvu městečka duchů Bodie nám překazila uzavírka silnice, a tak jsme mířili přímo zase o něco výše do hor, k Lake Tahoe.


Poznámka: Doprovodné fotky v seriálovém vyprávění o putování po západě USA jsou od Čerwa a Veverky. Děkuji jim za svolení je publikovat.

CA: Den třináctý - Death Valley II

Hned po ránu jsme se ještě vrátili na proslulou vyhlídku Zabriskie Point. Tentokrát měli nejen fotografové lepší podmínky pro kochání se neuvěřitelnou přehlídkou různých záhybů skal a jejich stínů.



Minihike v Golden Canyonu končil pohledem Red Cathedral a slovy:

Afro: "To vypadá jak cesta, z který se nikdo nevrátil."

Veve: "Je zajímavý, že stopy vedou jenom jedním směrem."

Štaflík: "No jo no, Údolí smrti."

Afro: "Nestraš."

Afro: "Kde je Čerw?!"

 

Údolí smrti toho nabízí opravdu hodně, my jsme stihli ještě:

  • Harmony Borax Works - pozůstatky důlní společnosti, která ale neprosperovala dlouho, muly i dělníci brzy padli vyčerpáním
  • Salt Creek Pupfish - jezírka s rybičkami, které se do oblasti dostaly už v době ledové a na rozdíl od ostatních živočichů přežily oteplování až dodneška
  • Mesquite Flat Sand Dunes  - Podle průvodce byla vzdálena od silnice 2 míle a podle Lucky (chybného překladu) byla 2 míle vysoká. Nakonec to bylo jen 30 metrů :-D, což je ale stejně dost. Většina z nás došla za první dunu, kde si udělala pár fotek a tím skončila, jenom Štaflík s Čerwem se odhodlali pokračovat. Po překonání dvou vrcholů byla nejvyšší duna už na dohled. Po přeběhnutí další písečné hrany jsme zjistili, že k cíli jich je dalších X, tak jsme naší cestu vzdali, udělali pár blbnoucích fotek a vrátili se. Sbíhání písečných kopců se osvědčila jako velmi dobrá a zábavná metoda pohybu v poušti.
  • Mosaic Canyon se nakonec ukázal jako nejhezčí z navštívených kaňonů v údolí. První část bylo úzké koryto a na konci se otevřel nádherný výhled na červenožlutou stěnu - prostě nádhera.

Výškové a teplotní rozdíly znovu překonány, ubytováváme se v nádherném kempu u v Lone Pine u Diaz Lake. Jsme tam skoro sami, vítr nefouká, nabízí se nám pohled na Sierra Nevadu, vaříme další společnou večeři, spíme po pár dnech zase na trávě. Pohoda.

(Autoři: Čerw, Lucka, Štaflík, Veverka)

CA: Den dvanáctý - Death Valley I

V Death Valley bylo fakt vedro. Když jsme v Grand Canyonu mrzli a přáli jsme si teplo, ještě jsme netušili, co nás čeká.V nejnižším bodě na západní polokouli (86 m pod mořem) v Badwater - haha, jak výstižný název - byla jen samá sůl, skoro vyschlé superslané jezírko a odhadem tak 35°C. A to jsme tam byli teprv koncem března, jak to tam asi musí vypadat uprostřed léta.



 

Dalšími zastávkami v Údolí smrti byl Natural Bridge (vč. suchého vodopádu) a Devil's Golf Course. Pláň hrudek krystalizované soli je to, kam chodí ďábel hrát golf.


 

Death Valley je pestré, není to jen o písku a soli. Ale třeba i o pestrobarevných minerálech a sopečném popelu, jak jsme se přesvědčili v Artist's Drive.

 

Jak se blížil večer, sluníčko bylo postupně zakrýváno zvířeným pískem a vítr dával dopředu vědět, že se v noci na nás ještě vyřádí.

 

Afro: "Tamhle asi někomu uletěla bunda nebo něc o tajkového. Bylo to velký a černý. "

Veve: "Tam lítal velkej černej havran."

---

Veve: "Nevím, jestli budu spát venku. Při mém štěstí mi do spacáku vleze pavouk nebo škorpion."

Čerw: "Prošel jsem 15 keřů a ani v jednom nic nebylo."

 

Po návratu do kempu ne všechny stany byly na svých místech a my začali vymýšlet všemožná opatření, jak čelit poryvům větru - kameny do stanů, zátarasy ze stolu, auto jako barikáda…  Nicméně i šílený vítr nám nebyl překážkou v tom, abychom si konečně uvařili společnou večeři z ingrediencí nakoupených v prvním týdnu.

 

K tomu, jak míchat těstoviny, se postupně přišli vyjádřit skoro všichni. Vítek dokonce ohromoval experimentální metodou zjištování, jestli už jsou hotové. Dodneška netušíme, jak to z těch letících kolínek vyčetl.

středa 1. dubna 2009

NV: Den jedenáctý a půltý

Po bujné noci v Las Vegas a hodině jízdy autem jsme během svačiny zjistili, že je nás o jednoho víc.