čtvrtek 9. července 2009

Upírské filmy

Během dvou týdnů jsme zhlédli řadu filmů a mezi nimi i dva upírské. První (švédská tvorba) se jmenuje Låt den rätte komma in (v angličtině Let the Right One In). Druhý (americký) nese název Stmívání (Twilight). Oba dva jsou z loňského roku.


Ten první by byl dobrý, kdyby nebyl tak zdlouhavě pomalý. Ten druhý by byl dobrý, kdyby tam aspoň někomu přišel divný makeup a zírání hlavního hrdiny. A kdyby nekončil "americky".


No, asi se budu muset zeptat Charlese na nějaká doporučení.

středa 8. července 2009

Večeře u Lily

Ještě tu mám jednu fotku od Lily. Začátkem května pozvala na večeři horní patro Language House B, kde dva trimestry bydlela. Pak se přestěhovala do domu jednoho profesora, který odjel na pár měsíců do Itálie a chtěl, aby se jim někdo staral nejen o dům, ale i diabetickou kočku. Mimo jiné na nás čekal samozřejmě výtečný boršč.


Zleva Petr (můj spolubydlící v zimním trimestru a teď na léto), já, Wendy, Lily, Stas (manžel Lily):

úterý 7. července 2009

Studenti ruštiny

Lily mi včera poslala fotky, které vyfotila během ruštiny v průběhu semestru:


Kompletní sestava při hodině ruštiny - i s profesorem Charlesem:



Na laborce jsme se málokdy sešli všichni. Na druhé fotce je i Lily:




Každoúterní Ruský stůl - i s hosty:





pondělí 6. července 2009

Den nezávislosti - část druhá

…ale pokračoval pozváním na ohňostroj do Clifton Parku. Kromě Brooke a její dcery Elisabeth se k nám přidal ještě jejich známý Steve se synem. Vyfasoval jsem na chvíli americkou vlajku - prý, abych si připadal jako ve filmu. Když jsem ji nesl a projíždějící auta přátelsky troubila, Steve poznamenal: "Vidíš, teď jsi s každým kamarád." Také mě vyfotil před domem svých rodičů, který byl postaven jen pár let po roku, kdy byla vyhlášena nezávislost.


Fotky z Dne nezávislosti

neděle 5. července 2009

Den nezávislosti - část první

Independence Day, klasický americký svátek - vidíte a slyšíte o něm opakovaně ve filmech a najednou hups a jste "v něm". Brooke (nejhodnější knihovnice na světě) mě pozvala na večeři k nim domů, a tak jsem měl příležitost poznat více členů této sympatické rodiny - manžel, děti, rodiče Brooke, teta… A taky psi - černý maxipes Hamish a hyperaktivní Pablo, o kterém si teď nejsem jist, zda je jejich, nebo byl jen na návštěvě.


Když jsem pomáhal v kuchyni s přípravou salátu, zjistil jsem, jaké všechny vychytávky tam mají - odpeckovávač třešní, formička na hamburgery… ale největší vynález je odstraňovač vody z umytého salátu. Taháte za šňůru, která to celé roztočí a voda se dostane skrz síto pryč do vnější nádoby.


Docela mě překvapili, když mi k pití nabídli mimo jiné Staropramen. Jídlo bylo vynikající - jak grilované obrovské vepřové kotlety, tak následných dezertů z domácích plodů.


Moc příjemný večer, který však ještě nekončil...


sobota 4. července 2009

Road trip movie

Po dlouhých bojích s programy na editaci videa se mi konečně podařilo dokončit video z našeho cestování po západu USA. Kvalita obrazu z kamery je špatná, ale o tom jsem tu už psal. Koukat se na to ale dá. Film je dlouhý necelých 25 minut a video po trošce komprese má kolem 450 MB. Máte-li někdo zájem náš road trip movie zhlédnout, ozvěte se, pošlu emailem odkaz ke stažení.


pátek 3. července 2009

Kluci v akci

Přes léto nefungují jídelny, což má za následek mobilizaci našich kuchařských schopností.


Snídáme většinou cereálie s mlékem, večeříme pečivo a na obědy jsme vymysleli geniální systém. Každý den vaří jeden člověk pro šest lidí. Šetří to čas - přípravou oběda se zabývá každý jen jednou týdně. Šetří to peníze - v supermarketech se stejně prodává všechno ve velkém, takže pro jednoho leckdy musíte koupit totéž množství jako pro šest lidí. A navíc - motivuje to k přípravě pořádných jídel (tzn. nejen těstoviny s kečupem).


Dost střídáme brambory, těstoviny, rýži - což je super odpočinek od mastných příloh, které se do nás rok hustily. Měli jsme např. bramborovou kaši (opravdovou) s párkem, výborné kuře a po tom, co Petr včera udělal výtečné bramboráky, se mi trošku přestalo stýskat po české kuchyni. Já jsem dneska dělal kuřecí řízky:

čtvrtek 2. července 2009

Networking

Je zajímavé, jak důležitý je v Americe networking - ve smyslu budování a udržování kontaktů (vztahů). Networking, in the words of Andrea Nierenberg (author of Nonstop Networking and a personal networking consultant, is "the process of developing and maintaining quality relationships that enrich your life and empower you to achieve your goals."

  • V rámci mentorského programu nám byl networking dvakrát navržen k diskuzi.
  • Union Graduate College pořádala v květnu MBA Networking Happy Hour s 22 zástupci 12 společností působících převážně v okolí. Cíl? Rozšíření sítě profesních kontaktů.
  • Tomáš, který je tu druhým rokem, a teď si hledal (úspěšně) práci, nám potvrdil, jak je důležitý networking a to, že vás někdo doporučí.
  • Významu networkingu nasvědčuje i popularita komunitních serverů typu Facebook, LinkedIn či MySpace.

Networking, networking, networking.


Doporučuji zhlédnout následující krátké video:



středa 1. července 2009

Fotky ze západu - doplnění 2.

Je libo ještě jednou zavzpomínat na březnodubnové cestování po západě USA? Dáša s Davidem, s kterými jsme pár dní cestovali, zveřejnili fotky z národních parků. Jsou vážně nádherné. Mimo jiné tam narazíte na společnou fotku v Bryce Canyonu, snímky z letu nad Grand Canyonem a teploměr z mrazivého rána.

úterý 30. června 2009

Megabus

Co se týče cestování po východu, tak si zaslouží stručnou zmínku a doporučení Megabus - nízkonákladový autobusový dopravce, kterého jsme opakovaně využili. Z Albany do New Yorku jsem jel za $1, z New Yorku do Filadelfie stál jeden lístek $2,50, Washington, DC - New York za $5 atp. To byly ceny při placení docela dlouho dopředu. Průběžně se zvyšují a někteří cestující platí víc a někteří méně - podobně jako v případě letenek. Megabus nejezdí všude, takže na spojení Filadelfie - Washington, DC jsme museli platit drahému Greyhoundu.


Nevidím přesně do politiky Megabusu, jak si může dovolit být tak levný, ale některé aspekty jsou zjevné. Např. si lístky můžete koupit jen online, takže neplatí žádné kanceláře a tolik lidí. Lístky si sami vytisknete. Tedy "lístky" - stačí prezentovat kód, který může být třeba opsaný na kousku papíru. V těch méně obsazených spojích ani nekontrolovali, zda ty čísla rezervace opravdu odpovídají. Neplatí drahý marketing, protože není třeba - služba je tak levná, že to lidé rozšíří sami. Dále šetří tím, že neplatí rozsáhlá nádraží, kde by čekaly autobusy. Autobusy nečekají dlouho, ale přijíždí načas. Na Penn Station v New Yorku má Megabus rezervován kus silnice a chodníku, odkud odjíždí všechny jejich autobusy. Běhá tam jeden černoch a řve na lidi, jak mají tvořit fronty. Pak se vždycky jedna fronta čapne a nacpe do autobusu. V neděli odpoledne a večer to tam vypadalo kouzelně.


Vyzkoušel jsem šest spojů a nemůžu si stěžovat. Spoždění jsme měli jen jednou díky zasekanému New Yorku v pátek odpoledne. Jinak vždycky bylo na palubě wi-fi, někdy i zásuvky. Moderní, pohodlné autobusy. Také je výhoda, že si můžete rezervaci bez problémů změnit na jakýkoli jiný spoj (a případný rozdíl doplatit). Zatím tedy mohu jen doporučit.

pondělí 29. června 2009

JFK -> Union College? Skoro jako New York -> Praha

New York - Philadelphia - Washington, D.C. - New York - Boston - New York


Eastern trip skončil a člověk by skoro nevěřil, že z letiště JFK na kampus Union College to nemusí trvat o moc kratší dobu než letadlem do Prahy. No, dobře - z JFK jsem nejel vlakem (LIRR), ale metrem, na Penn Station jsem na autobus čekal asi dvě hodiny… a nízkonákladovým autobusem skončil v Albany. Až na cestě tam jsem zjistil, že autobus z vlakového nádraží do centra Albany v neděli nejezdí. Není to daleko, ale je to přes řeku a most je součástí šílené spleti silnic, kterou ani nevím, zda se dá projít pěšky.


Zkusil jsem se slušně nepřímo zeptat jednoho páru, který zrovna odjížděl, zda by mě nemohli vzít kousek s sebou. Oni mi ještě slušněji dali najevo, že od toho jsou taxíky. To mi potvrdilo, že stopování a tak podobně se tu moc nenosí. Mezitím jsem se na nádraží potkal s dalšími lidmi z autobusu a jedna ženská iniciativně zavolala taxi, protože tam kupodivu žádné nestálo. Čekali jsme vážně dlouho. Mezitím přijely taxíky Capitaland, ale my jsme čekali na ty objednané. Když nekonečně dlouho nic nepřijíždělo, nastoupili jsme do těch městských. Už to vypadalo, že jedeme, když v tom tam přišel šéf a pohádal se s řidičem. Prý ho nezajímají "bus people", že mu za chvíli vlak přiveze pár set lidí. Takže jsme si zase vystoupili.


Mezitím jsem tam potkal jednoho Inda jménem Rahul, který měl také namířeno do Schenectady, takže jsme byli dva, co měli namířeno na autobus Albany-Schenectady. Slečna po telefonu objednala taxi od jiné společnosti. To opravdu za chvíli přijelo, tak jsme naskákali a jeli. Zeptal jsem se řidiče, zda na zastávce, odkud nám jede bus, může být do sedmi minut. Prý jo a cestou mě přesvědčoval, že nás může vzít až do Schenectady. Říkal něco o slevě, srovnával s konkurencí… Působil dost nesympaticky a proč platit desítky dolarů za taxi, když nám jede autobus za dolar a půl. Na autobusové nádraží to stihl, ale s cenou to dost přehnal - byl to jen kousíček. Prostě si ji vycucal z prstu a těžil z toho, že spěcháme. My jsme se vážně báli, abychom fakt stihli ten autobus, ale doteď trochu lituju, že jsem si aspoň neřekl o účet a nechal ho páchat tyhle zlodějiny. No, vizitku mám ještě schovanou, tak třeba o jeho firmě napíšu pravdu do nějakého místního fóra.


Aspoň jsem si dobře popovídal s Rahulem, šli jsme spolu ze zastávky na kampus (bydlí nedaleko) a slíbil mi slevu v Taj Mahal - indické restauraci, kde pracuje. Dorazil jsem do nového bydlení, zapnul počítač a pomalu šel kontrolovat přílet letadla do Prahy...

neděle 28. června 2009

Boston - část třetí

O Bostonu už tady bylo…


Minulý víkend byl tedy do určité míry opakováním (např. Freedom Trail, Boston Common, Quincy Market…), ale přesto se našly nějaké novinky.

  • Ubytování jsme měli společně s Honzou a večer jsme se potkali i se Sarah, Beatriz, Thomasem a Clarissou.
  • Mile mě překvapila večerní a noční atmosféra města. Žije to tam a působí to příjemně.
  • Na večeři jsme zašli do restaurace, které kralovala ženská, která mi vybavila vzpomínky z Utahu. Nebylo to tak šílené jako tenkrát, ale stejně byla prdlá. Jídlo ale bylo skvělé, slušné porce a bonusová chilli paprička byla asi to nejpálivější, co jsem kdy měl (rozbrečelo mě to a zahýbalo to se mnou více než salsy v Mexiku).
  • Nechali jsme se vyvézt do 50. patra Prudential Tower (2. nejvyšší budova v Bostonu).
  • Hlouběji jsme prozkoumali kampus M.I.T.
  • Když to nevyšlo ve Filadelfii, dal jsem si cheese steak v Quincy Market. A cheesecake taky.




sobota 27. června 2009

Washington, D.C.

"V D.C. jsem byla rok a moc se mi tam líbilo."

"Je to ošklivý město, vůbec tam nejezdi."


O Washingtonu, D.C. jsem dopředu slyšel celou škálu názorů od těch, co jej navštívili. Někdo byl nadšen, jiný zklamán. Takže jsem opět nasadil spíše nižší očekávání a ve výsledku byl mile překvapen.

  • Hostel, který jsme měli rezervovaný, sliboval spoj z nádraží zdarma. Když jsem jim volal, kde nás vyzvednou, slečna mi řekla, že si mám vzít taxíka. Tak jsem jí říkal, že na webu se chlubili dopravou zdarma, a ona odpověděla, že nám taxíka zaplatí (nebo dají příspěvek), když si schováme účtenku. Při výstupu z nádražního areálu se naši pozornost snažil upoutat jeden taxikář a lákal nás bůhvíkam, takže jsme mu s úsměvem odvětili, že si vezmeme taxi, které tu čeká. Taxikář z Pakistánu byl slušný, i když málem přejel lidi na přechodu, kteří se tam na chvíli zastavili. Jak jsme jeli, tak nám říkal, jaké části města jsou bezpečné a které ne - když jsme hned viděli jedno zatýkání, věřili jsme mu.
  • Hostel byl slušný, i když s lehce neprofesionálním personálem. Důležitá byla bezpečná lokalita - plná barů a fastfoodů.
  • Po příjezdu jsem si konečně změřil teplotu, teploměr potvrdil horečku a já započal dvoudenní léčení se, kdy jsem se téměř nehnul z postele. Naštěstí se to pak vylepšilo, že jsme aspoň jednou mohli vyrazit do centra.
  • Nedaleko od hostelu se očividně něco natáčelo. Nejen že všude možně byly desítky lidí s vysílačkami, ale na mostě stála kolona filmových kamiónů.
  • To nejzajímavější v centru města je naštěstí všechno hezky pohromadě, takže jsme toho během párhodinové procházky zmákli docela dost. Více na fotkách.
  • Metrem jsme jezdili naštěstí na druhé straně červené linky a o pár dní dřív, než se stala ta nehoda. Jinak je zajímavé, jaká je v metro zastávkách tma.
  • Vzhledem k tomu, že blízko centra je letiště, letadla tam lítají neuvěřitelně nízko. Docela podívaná. Do toho tad nad námi furt kroužila helikoptéra.
  • Občas vás dost okouzlí něco, co průvodce či mapa nezmiňuje. Když se trochu setmělo a my mířili k Bílému domu, zdálo se nám, že vedle něco zablikalo. Rázem jsme zjistili, že se nám to nezdá a že park je plný stovek a stovek světlušek. Miniohňostroj.
  • Celkově na mě udělalo centrum Washingtonu, DC docela příjemný dojem - čisté a klidné. Trochu víc odpočinkové oproti crazy New Yorku.

FOTKY

pátek 26. června 2009

Philadelphia

Ve Filadelfii (místní ji zřídka nazvou jinak než Philly) jsme strávili jen jednu noc. Spali jsme v Apple Hostels, kde kromě toho, že je všechno zelené, se chlubí, jak moc jsou přátelští. Je pravda, že celkem byli. Zaujalo mě například, že do hromadných pokojů nabízí zdarma špunty do uší.

Večer jsme se vydali nasávat noční atmosféru města a také okusit tradiční Philly cheese steak.Všude už ale měli pozavíráno a druhý den, když jsme ho všude potkávali, jsem na něj neměl pomyšlení, protože mě zase chytla nějaká viróza.


Mezi nejznámější památky patří bezesporu Síň nezávislosti (kde byla podepsána Deklarace nezávislosti a později i Ústava) a také proslulý Zvon svobody. Do Síně nezávislosti jsme se bohužel nedostali, protože tam je potřeba mít lístek z návštěvnického centra. Neměli jsme ho rezervovaný dopředu a když jsme tam přišli, tak nejdřívější vstup byl až na odpoledne, kdy už jsme dávno chtěli být na cestě do Washingtonu.


Níže snímek historické pošty, odkud jsme posílali pohledy, a Zvonu svobody (v pozadí Síň nezávislosti).