pondělí 19. ledna 2009

O nakupování a bramborácích

V sobotu jsem si užil odpoledne a večer s hostitelskou rodinou. Nejprve jsem s Debbie jel nakupovat, protože jsem vážně potřeboval novou zimní bundu a boty. Nakupovalo se dobře a to i díky výprodejům zimního zboží. Ne že to všechno bylo extra levné, ale dala se pořídit velmi dobrá kvalita za dostupnou cenu.

Na večer jsem slíbil, že jim udělám bramboráky (i když jsem je předtím nikdy nedělal sám). Suroviny byly připravené - vč. třeba koupeného česneku poamericku přednakrájeného ve skleničce. Debbie měla radost, že koupila přesně takovou majoránku (marjoram), jakou jsem potřeboval. První bramborák se nepovedl (jak tomu někdy bývá), ale pak začly vypadat jako doma a chytaly tu správnou barvu (mami, díky za recept!)… Příjemnou zpětnou vazbou pro mě bylo, když se ve čtyřech lidech snědlo všech jedenadvacet kousků. Vlastně jeden zbyl - to že si prý vyzkoušejí, jestli se opravdu dá jíst později i studený. Jako dezert jsem nabídl lázeňské oplatky. Al se chystá někdy do Prahy, tak prý budou na seznamu, co přivést zpět.

Po večeři jsem jim vyprávěl o Mexiku a ukazoval fotky. Na závěr chtěli ještě zopakovat, jak že se ty potato pancakes řeknou v češtině. Napsal jsem jim to, užitečnější než bramborák(y) bylo však bruambhoraack(ey).

neděle 18. ledna 2009

5 otázek pro Anu

Paul zpovídá Anu. Odkud je? Proč si vybrala studium astronomie? Jak vnímá rozdíly mezi jiho- a severoamerickou kulturou? Mění pobyt ve Státech vnímání její rodné země? Jakými jazyky mluví kromě angličtiny?

sobota 17. ledna 2009

O pilotu zachránci a krutých mrazech

Nevím, jaké pozornosti se v Česku dostalu pádu letadla v New Yorku, ale americká média mohutně oslavují sedmapadesátiletého pilota, který zachránil 155 cestujících nouzovým přistáním do Hudson Riveru vedle Manhattanu. I náš profesor ekonomie na hodině povídal, že až příště poletí, že ví, s jakým pánem.

Jinak tak nějak si začínám říkat, že informace v článku Počasí minulé i současné by stály za aktualizování. Dneska ráno říkala aktuální předpověď -18°C, feels like - 27°C (jak je teplota vnímána - díky větru atp.).

pátek 16. ledna 2009

All you can sníst (2.)

Pokračujeme v jídelnovém seriálu. Tentokrát se zastavíme u dezertů. Těch je více či méně pestrá nabídka a v každé ze dvou jídelen se to trochu liší. V jedné se to točí především kolem malých donutů (to jsou takové ty prstencové koblihy, které znáte ze Simpsonů), marmeládových šátečků z listového těsta, muffinů a případně krémových dortů, které moc nemusím. V té druhé je téměř vždy k dispozici jeden druh cookies (čokolodávé, oříškové, lentilkové…), jinak dorty, brownies či něco, co mi připomíná český perník, a občas překvapí i novinkami.

Fakt, že dezerty bývají přeslazené, mi většinou nebrání, abych si jich vzal víc. Nejvíc fandím cookies - těch jsem si jednou v PriceChopperu koupil celou krabici, že se jich přejím. Nepovedlo se, furt mi chutnají.

čtvrtek 15. ledna 2009

Týdenní rozvrh

Modré studium, zelená práce.

středa 14. ledna 2009

Byl jednou jeden internet

V dnešní hodině MBA kurzu, který je převážně o informačních systémech, se látka točila především kolem internetu. K odlehčení pak profesor pustil následující video - názornost mi připomněla Byl jednou jeden život. Škoda, že se u nás běžně nepouští při výuce síťových technologií.



Mělo by být snad ke stažení i v dalších jazycích - např. v češtině.

úterý 13. ledna 2009

House meeting u banánů s čokoládou

Dnes jsme měli poprvé house meeting, tedy setkání všech z domu. Je nás sedm - Maria a Lily z Ruska, Wendy a Mia z USA, Sarah z Německa a já s Petrem. Dávali jsme dohromady, jaké akce budeme pořádat, a domlouvali se na provozních záležitostech typu kdo co bude uklízet.

A hlavně - Maria přišla s nápadem jednoduchého - leč vynikajícího - dezertu, tak jsme si každý přinesli pár banánů z večeře. Následovně to vypadá, než se to dá do trouby. Pak šlupka zčerná, čokoláda se rozteče...

pondělí 12. ledna 2009

V Americe se nechodí

Dneska jsem poprvé zažil, jaké je běžet v Americe na autobus.

Protože jsem díky až úternímu příletu zmeškal první hodiny všech předmětů, zašel jsem za profesory, abych to dohnal. Profesor MBA kurzu mi řekl, že se na hodině rozdělili do týmů, v kterých se bude odvádět většina školní práce, a dal mi kontakt na šéfa mého týmu. Kurz je na graduate college, kde už většina studentů pracuje všude možně a 3x týdně si dojede navečer do školy. Když se mi s vedoucím týmu konečně v sobotu podařilo zkontaktovat a ptal jsem se ho, jestli se ode mě očekává nějaká příprava na příští hodinu, odpověděl, že si domluvili setkání na neděli ve 14 hod. v hospodě v Albany, 30 km pryč. Nevěděl, jestli tam někdo míří ze stejného směru jako já, že by mě vyzvedl, tak jsem se rozhodl tam dopravit autobusem - ty místní jsou totiž na rozdíl od dálkových překvapivě velmi levné.

Google říkal, že to trvá k zastávce od kampusu 10 min., vyrážel jsem asi 8 min. před a 5 min. mi zbývalo v místě, odkud to Google počítal. Problém nebylo pohybovat se dvojnásobně rychleji než průměr. Problém bylo, jak Amerika není stavěná pro chodce, obzvláště v zimě. Když skončí chodník s cedulí "Přejděte na druhou stranu", přejdete na druhou stranu, ale na chodník se nedostanete kvůli nametenému sněhovému valu. U křižovatky se proderete sněhem k zmáčknutí tlačítka pro chodce a čekáte. A čekáte. A když světlý panáček (nemají zeleného) nepřichází a nepřichází, stejně jdete na červenou. A když neuklouznete a stále vám zbývají asi dvě minuty, uvidíte autobus, jak vám ujíždí.

Dořítil jsem se k zastávce s nadějí, že to byl třeba jiný bus, a zeptal jsem se paní, co si myslí. Ona řekla, ať chvilku vydržím, vzala telefon a někomu zavolala, aby se podíval na jízdní řád, a - potvrdila mi, že to byl on. Další sice jel za půl hodiny, ale to už by se nevyplatilo. Paní se pak ještě otočila, vrátila se, aby se mě zeptala, jestli je všechno v pořádku, jestli nepotřebuji peníze nebo si zavolat.

neděle 11. ledna 2009

All you can sníst (1.)

Již jsem se mnohokrát zmiňoval o jídle, jakou důležitou roli hraje například na všemožných akcích a událostech. Ještě jsem ale nezabrouzdal do struktury zdejší denní jídelnové stravy. Strava je zde hodně o kvantitě, takže to rozdělíme do více příspěvků :-)

Nejprve trochu oklikou: Mnoho studentů hlásí, jak z jídla tady byly ze začátku nadšeni, což časem přešlo a stalo se pro některé i jediným negativem pobytu. Někomu to trvalo dva týdny, někomu měsíc, jinému první trimestr. Od září jsem čekal každou chvílí, kdy se mi tu jídlo znechutí a přejí, ale dříve než se tak stalo, přišly prázdniny, mexická strava, domácí kuchyně… a začínáme tu odznova. I když mi česká kuchyně chybí (zejména všechny možné knedlíkové variace), jí se mi tu dobře - zatím - třeba mě ještě překvapí.

sobota 10. ledna 2009

Přeplněná schránka

Když jsem si šel ve středu zkontrolovat poštovní schránku, čekala na mě řada milých překvapení. Kromě výplatní pásky, pohledů (autorkám děkuji :-) byla schránka nacpána třemi výtisky novin. Jako studenti kurzu Financial Analysis jsme totiž dostali automaticky desetitýdenní předplatné populárního deníku The Wall Street Journal.

pátek 9. ledna 2009

Jak časopis se ztratil a spolubydlící ztratit nechtěl

Po listopadovém zvolení Obamy prezidentem mi přišlo pamětní číslo magazínu TIME s Barackem na titulní stránce. (Předchozí majitel schránky měl předplacené nějaké časopisy, takže mi občas něco přijde.) V tu dobu jsem si napsal poznámku, že napíšu článek o tom, jak se stane Osobností roku 2008 podle časopisu Time. Nestihl jsem to do 17. prosince, kdy Person of the Year byla vyhlášena.

Pamatuji si, jak jsem časopis jednoho dne zahlédl pomuchlaný na zemi u svého spolubydlícího. Říkal jsem si, že vyčkám, jestli se mi ho bude ráčet on nebo některý z jeho kamarádů vrátit. Nestalo se tak, mezitím jsem se přestěhoval a svého spolubydlícího opustil a na číslo s novým prezidentem jsem si vzpomněl zase až teď, kdy mezitím možná i nabylo na hodnotě.

Napsal jsem svému ex-spolubydlícímu, jestli na pokoji časopis náhodou nenašel.

Odpověděl mě uzemnila: "Už tam nebydlím, přestěhoval jsem se do Language House A."
To je domeček dva metry vedle toho našeho.

čtvrtek 8. ledna 2009

Praha-Schenectady podruhé

Dlouhá cesta je někdy automaticky příjemná, někdy ne.

Putování začlo v letištním autobusu, který nás měl dopravit z gate k letadlu. Převezl nás doprostřed letiště, tam jsme se asi 20 minut dívali na letadlo a pak jsme byli zase převezeni zpět. Chvíli trvalo, než nám oficiálně a moudře prozradili, že let bude mít spoždění a že je nějaký problém na letadle. Když jsem zaslechl jednoho pracovníka, jak do vysílačky říká "a není palivo", ubezpečili mě, že to mají pod kontrolou. Očekávaný čas odletu se mnohokrát změnil (oddálil), a tak lidé kolem mě postupně zjišťovali, jak nestihnout své návazné lety. Mě supervizor ujistil, že svůj stihnu. Místo 7:30 jsme odlétali v 9:50, ideální čas pro check-in v Berlíně. V letadle nás bylo asi 14, pro cestování letadlem velmi ekologické.

Naštěstí Berlín Tegel je malé letiště a check-in, odbavení zavazadla, bezpečnostní prohlídka a nástup do letadla je pro daný let vždy na jednom místě. Do New Yorku se chystalo už víc než 14 lidí, fronta, na jejíž konec jsem se zařadil, dělala dojem, že se to do jednoho letadla fakt nemůže vejít.

I když jsme odlétali o 45 min. později, na newyorskou runway jsme se dostali včas. Vynahradilo si čtyřicetiminutové čekání, než se uvolnilo místo u nějakého gate. K optimismu nepřidalo, když jsme při přistávání a kroužení po letišti viděli velký dým z jedné letištních budov. Doteď jsem nikde nenašel žádné podrobnosti, co se stalo. Třeba to je normální.

Imigračním důstojníkem jsem prošel rychle, ale dlouho se čekalo na zavazadla. Když už cestující skoro umírali netrpělivostí, vyplivlo jich to asi deset a pak na pár minut zase nic. V podobném intervalu to chodilo i nadále, takže jsem mohl být rád, že na to své jsem čekal asi jen hodinu.

Dobrodružství rozhodně nekončilo, měl jsem před sebou ještě dopravu přes celý New York, abych stihl vlak, na který jsem měl koupený lístek. O levnější alternativě-metru jsem si mohl nechat zdát, byl jsem rád, že jsem na poslední chvíli stihl městský vlak, který nikde nestaví, takže je 2x rychlejší. Klid nastal až po tom, co jsem na Penn Station, nejrušnějším nádraží v Severní Americe, přijal výzvu pěti minut na přestup.

pondělí 5. ledna 2009

AirFrance

Mimochodem, první setkání s AirFrance bylo docela milé. Na check-in na letišti v New Yorku si mě přivolala ta nejsympatičtější odbavovatelka. Když jsem se tázal, zda můžu mít na palubu letadla s sebou malý lék ve spreji, říkala, že určitě a pak se ptala, jestli jsem ho koupil v Americe - že to tu nemůže sehnat, že to zná z Francie. Abych ji vyzkoušel, jestli neblafuje, nechal jsem ji popsat, na co ten lék je a jestli si vzpomene, jak se jmenuje. Pak se mě ptala, kolik mi je. Když jsem odpověděl 21, zvedla telefon a volala kolegyni o kousek vedle a povídá: "Mám tu velmi vysokého muže…". Moc jsem nechápal, ale vše pak vysvětlila - změnila mi místo v letadle, kde budu mít dostatek prostoru na nohy - k únikovému východu, kam je podmínkou věk kvůli zodpovědnosti a znalost angličtiny, abych mohl ostatním pomáhat v případě nouze.

Samotný let byl ve srovnání s ČSA o něco luxusnější - např. každé sedadlo je vybaveno osobní obrazovkou s relativně velkým množstvím zábavy - filmy, seriály, hudba i hry… Že letíte s francouzskými aerolinkami bylo cítit na více vlnách: 1) Baget a minilahví francouzského vína, kolik si zamanete. 2) Bylo těžké zachytit, kdy letušky s instrukcemi přeply do angličtiny.

Štaflík v ČR

Blog mohl být na pár dnů přejmenován... Měl jsem sice v plánu jet na Floridu, ale když jsem nesehnal nikoho k sobě a zjistil jsem, že ceny letenek do Prahy na poslední chvíli jsou přijatelné, pokud se rozhodnu letět po Vánocích a vrátit až po začátku trimestru, vyrazil jsem domů.

Kromě nejbližší rodiny to v ČR nikdo nevěděl, a tak jsem si užíval spoustu báječných setkání-překvapení.

Reakce byly zajímavé po telefonu:

"Zdravím Tě z Čech."
"Odkud?"
"Z Čech."
"Děláš si srandu?"


Po chatu:

"hehe, co je to za vtip?"


Ale nejvíc samozřejmě osobně:
  1. "Wow. Co tu děláš?"
  2. "Ježiš. Počkej. Já to nechápu. "
  3. "Proč jsi nic nenapsal?"
  4. "Vždyť ty tu nejsi, ty jsi v Americe."
  5. "A je to vůbec on?"
  6. dlouhý pohled, ticho ……………………………….. "Hi."
  7. "uáááááááá"

Děkuji všem, s kterými jsem se stihl vidět. Omlouvám se těm, kterým to způsobilo nepřiměřený adrenalin. A zítra, 6.1. v 7:30, vám všem zamávám z letadla.