neděle 7. června 2009

Six Flags - (nejen) horské dráhy

Kdysi mi Tee-pee přeposlal nabídku, že jedna známá z Albany pořádá výlet do zábavního parku  - s výraznou slevou na vstupné. Zeptal jsem se ostatních Čechů, skoro všichni byli pro, ale neměli jsme jak se tam dostat. Navrhl jsem Petrovi Smejkalovi, který chodil na schůzky mezinárodního klubu, aby se poptal, jestli by se to nedalo udělat jako školní akce. On se toho iniciativně ujal a byl úspěšný. Projekt pro třicítku účastníků byl schválen a podařilo se mu na vstup a autobus získat finanční podporu z více zdrojů, a tak výlet přišel na každého na pouhých sedm dolarů (jídlo a poplatek za skřínky v parku nepočítaje).

 

Těžko říct, kde s vlastním výletem začít. Vezměme to od toho méně zajímavého:

  • Park Six Flags New England, do kterého jsme zavítali, je součástí - jak už název napovídá - jednoho z největšího řetězců na světě - Six Flags. Musím říct, že na společnosti mě zaujal velmi silný marketing. Například - na všech atrakcích do vás neustále hučejí hlášky typu "More flags, more fun". Když vám větu "Have a six flags day" řekl i prodejce nápojů, to není jen tak. Efekt jsem pozoroval po návratu, když lidé začali nahrávat své fotky a aktualizovat statusy na facebooku. Ani jednou jsem se nesetkal s tím, že mi někdo někam napsal "theme park". Všechno je Six Flags.
  • V parku výdaje (a výdělky na druhé straně) nekončí zaplacením lístku. Vnášení vlastního jídla a pití je chytře zakázáno a kontrolováno. Nabídka občerstvení bohatá - a drahá. Zapůjčení skříňky stojí až 19 dolarů. Na drahé pití jsme vyzráli nejdříve vodou z kohoutku a pak zakoupením bezedné lahve. Drahá jako pes, ale když ji můžete pak neustále doplňovat a sdílíte to ve čtyřech lidech... 

A nyní k atrakcím aneb snaha popsat nepopsatelný zážitek:

  • Six Flags New England je známý především díky horské dráze Bizarro, dříve nazívané Superman. Ta totiž poslední tři roky obsazuje první příčku v žebříčku nejlepších ocelových horských drach vůbec. Výška 63 metrů, délka 1,6 km, sklon až 72°, rychlost až 124 km/h, efekty mlhy a šlehajících plamenů… To se musí zažít.
  • Na Bizarro jsme šli jako první. U vstupu měl jeden zaměstnanec dvě velká dřevěná pravítka, kterými kontrolovali horní a dolní výškové limity. Z dálky jsme netušil, zda to horní překračuji nebo ne. Děsila mě představa, že bych tam nemohl jít, tak jsem kolem toho přešel radši trochu vzdáleně a přikrčeně.  Pak jsem si přečetl, že dvě dráhy měly limity 76 palců (ta druhá 78) - což obojí překračuji. Měl jsem štěstí, protože třeba Petra Koukala (návštěva z Milwaukee) na Bizarro nepustili a to jsme zhruba stejně vysocí.
  • Asi bych dokázal o každé dráze a jiných atrakcích mluvit věčnost, ale pokusím se to trochu zestručnit. Jednou máte kolejnice nad hlavou a jste pomalu častěji vzhůru nohama. Na klasické dřevěné dráze spočívá adrenalin v tom, že máte pocit, že to prohýbající se prkna nevydrží a každou chvíli se konstrukce rozpadne. Jindy jedete kus pozpátku (a vzhůru nohama samozřejmě). Na obrovské 360° houpačce s názvem Catapult si říkáte ještě stokrát více, zda vás dobře připevnili…   Rychlý vodopádový sjezd do vody (s velkým žbluňknutím a cáknutím samozřejmě) je klasika - bohužel nejel hned za námi další vůz, aby nás to neohodilo ještě jednou na mostě, jak je plánováno. Na divoké řece jedete oblečeni v osmi lidech na kruhovém člunu - ten je nevyzpytatelný a tak je celkem loterie, koho smočí vodopády. Volný pád je volný pád, těžko říct, zda výstřel nahoru stejnou rychlostí není ještě zajímavější.
  • Součástí areálu je i Hurricane Harbor, tedy jakýsi vodní svět. Mnoho tobogánů bylo zavřeno - asi kvůli počasí, ale Typhoon nás nadchl. Jedete ve dvou nebo třech lidech na člunu, dolů svištíte, až to občas skočí a nahoru jedete ještě rychleji, protože vás chytí pojízdný pás. Rychlé. Bomba.
  • Zdeněk měl dobrý nápad najít na youtube videa z atrakcí. Uvádím odkazy na většinu z těch, které jsme vyzkoušeli  (doporučuji hlavně první polovinu): Catapult, Flashback, Bizarro, Mind Eraser, Scream,  Batman, Thunderbolt, Shipwreck Falls. 

Plus pár fotek je v galerii.

sobota 6. června 2009

Konec výuky a rozprava o (in)dependent study

Dnes jsem řekl sbohem výuce na Unionu, třísemestrové vyučování jsem zakončil hodinou ruštiny, na které nám v závěru Charles opět zahrál píseň Если у вас нету тëти. Příští týden jsou zkoušky, v pondělí odpoledne mám z ruštiny, ve středu večer z marketingu.

 

Dnes jsem také odevzdal všechny papery na svou independent study. A u té bych se dnes rád dlouze zastavil. Jako téma jsem si zvolil E-Business, aby mi to na FELu uznali za Elektronické obchodování a logistiku či prostě jako povinně volitelný předmět. Formu independent study jsem zvolil jednak proto, že se tady na škole daná problematika neučí jako samostatný předmět  a jednak, že mi to nebude brát tolik času. Snad všechny zkušenosti ostatních, co jsem si předtím vyslechl, nasvědčovaly, že independent study  jsou úplně v pohodě a student si tam většinou sám určí obsah, formu i objem práce.  Jak se později ukázalo, asi jsem byl výjimkou.

 

V průběhu spolupráce s mojí profesorkou jsem zjistil, že máme naprosto jiná očekávání. Já se chtěl naučit co nejvíc o e-businessu, ona vyžadovala velmi formální písemné práce a brala to jako jediný prostředek mého studia. Nikde ale není stanoveno, že to tak má s independent study být.

 

Snažil jsem se s tím něco dělat - např. jsem ji navrhl, zda si místo jednoho paperu nemůžu připravit ústní prezentaci. Jsem přesvědčen, že to by mi co do obsahu dalo víc. Nepřistoupila na to, což pro mě bylo zklamání, protože věřím, že většina jiných profesorů by vyšla mnohem víc vstříc.

 

A tak jsem se prokousával nudnými profesionálními články a snažil se plodit krátké "dokonalé" research papery. Není to jako sednout a napsat. Stojí to dlouhé hodiny pročítání, analyzování, těžkého přemýšlení, formulování… Kontrola probíhala tím způsobem, že jeden den jsem ji to poslal a druhý den jsme se sešli. Vždycky měla mraky připomínek. Ty jsem se kromě práce na dalším paperu snažil implementovat - a připomínková spoušť se opakovala. Nepamatuju si, že by mě pochválila. Snad jen jednou stylem "Sice jste tady konečně udělal ABC, ale chybí XYZ...". Také mi vadilo, že při druhé revizi nacházela i chyby v částech, které jsem neměnil a při prvním prozkoumání podle ní byly v pořádku. O nějakém odškrtávání požadavků se mi mohlo zdát - tohle byl nekonečný boj za ideálním researchem.

 

Asi ji nemohu vytýkat požadavky, jaké na mě měla. Myslím, že měla pravdu a že ví perfektně, jak má vypadat skvělý research paper. Já jsem si ale studium o e-business představoval jinak. Nemám nejmenší tušení, co z toho dostanu, ale snad už je to za mnou a že s koncem trimestru končí i nekonečné opravování.


Nelituji. Poučil jsem se, získal další lekci do života. Co bolí, to sílí.

pátek 5. června 2009

Trochu málo příliš mnoho

Čtyři různá vyjádření míry? Omyl! Včera jsem se při poslechu prezentace jedné spolužačky přesvědčil, že je možné je spojit všechny dohromady. Až budete chtít někdy anglicky vyjádřit české "trochu moc", nebojte se prohlásit, že je něco  little bit too much...

čtvrtek 4. června 2009

50 lidí se učí o upírech

Myslel jsem si, že to má Charles hrozně jednoduché, když má jen 6 studentů ruštiny. Pak jsem ale zjistil, že učí ještě jeden předmět, kde má studentů padesát, což  je skoro nejvíc ze všech předmětů vůbec. To na něm ale není to nejzajímavější. S Honzou jsme se divili, když Charles přinesl do knihovny pro studenty hordu filmů typu Dracula. Pak jsme zjistili, že je to na předmět o upírech. Zde je jeho popis:

 

MLT 260. The Vampire as Other in East European and American Culture. We will discuss the present distribution of the East European peoples, their prehistory, and their relation to other peoples of Europe and Asia. We will also survey their early culture, including pagan, animistic, and dualistic religious beliefs, and Christianization. Our focus will be the myth of the vampire, which has had enduring power not only in Eastern European folk belief but also in American popular culture right up to the present day. 

středa 3. června 2009

Montreal - část druhá

  1. Jedním z tradičních pokrmů oblasti Quebec je tzv. poutine - hranolky s omáčkou a sýrem, někdy i kousky masa. Vyzkoušel jsem hned dvakrát a dobrý, chutná to trochu jako guláš.
  2. Auta mají spzky jen vzadu.
  3. V Montrealu jsou hezčí holky než v Americe. Tečka.
  4. Ne všude (ale někde ano) nám fungovali americké i evropské platební karty.
  5. Na některých světelných křižovatkách chybí semafory pro chodce - řídíte se tím stejným jako auta. Semafory pro auta se také různí - mají v rozmezí 3-6 světel.
  6. Montreal je rájem pro cyklisty, všude jsou cyklostezky, stojany k zaparkování,  na mnoha místech si můžete půjčit kolo.
  7. Město vidí sebe samo trochu pootočeně - kompasem tu jsou řeka a hory. Kdo nezná jejich konvenci, nechá se lehce zmást. Např. East End je ve skutečnosti na severu.
  8. Oficiálním jazykem je francouzština, zhruba ve 20% domácností se mluví anglicky, většina lidí je schopná komunikovat oběma jazyky. No, umět takhle "jednoduše" dva světové jazyky, to nezní špatně.


 

úterý 2. června 2009

Montreal - část první

O sobotním výletu do Montrealu mým oblíbeným stylem - v bodech:

  1. Po jednodenních výletech do Montrealu či na Niagárské vodopády - obojí je vzdálené kolem 4 hodin od Schenectady, mi všechno připadá tak trochu blíže. Jednodenní výlety do Berlína, Bratislavy či Vídně (které jsou od Prahy podobně daleko) si ale stále neumím moc představit.
  2.  Připojil se k nám Petr Koukal, spolužák z FELu, co byl na rok v Milwaukee a teď cestuje. Tím, že byl na škole jen s jednou Češkou a moc se s ní nesetkával, tak byl teď docela na větvi z mluvení česky po dlouhé době.
  3.  Při prohlídce historické části města (vedené profesorem francouzštiny) nám dost pršelo, takže tam jsme téměř nefotili.
  4. Místy je město vícepatrové. Aneb - třicet kilometrů podzemních chodeb, obchodů… nemá každé město.
  5. Pohledy na město z výšky jsme měli tři. Ten první byl z Mount Royal, kopce, který dal městu současné jméno. Jako všude na světě, tak i tam jsme potkali cizí Čechy, a tak jsme tam měli největší zastoupení.
  6. Druhý pohled byl z Olympic Tower, která je součástí olympijského stadionu a je nejvyšší nakloněnou věží na světě. Nahoru se jede lanovkou.
  7. Třetí pohled se naskytl z Clock Tower. Uvnitř bylo hezky vidět do hodinového stroje.
  8. Obyvatelé asi rádi běhají. Na všech kopcích a věžích jsme potkávali řadu lidí, co vybíhali schody a to opakovaně. Občas nás předběhli i důchodci.
Pokračování a fotky zítra.

pondělí 1. června 2009

ReUnion

Škola si hodně cení svých absolventů a jednou ročně pořádá tzv. ReUnion víkendy, kam jsou všichni zváni. Očekává se tak 1500 návštěvníků a tím víkendem byl právě tento.

 

V pátek v cateringu jsem zahlédl, že je na víkend spousta zakázek na různá jídla, často s odhadovanou účastí 300 lidí, tak to mi došlo, že nejde o nic malého. Víkend je plný setkávání a taky přednášek významných alumni (jak se tu říká absolventům) - jako např. prezident Warner Bros či scénárista  populárního kresleného seriálu Family Guy. Sobotní večer zpestřil mohutný ohňostroj. Snad se z něj brzy objeví nějaké fotky.

 

Zatímco kampus žil ReUnionem, někteří z nás prožívali jeden z nejlepších víkendů někde jinde. V sobotu v Kanadě a v neděli na horských dráhách, skluzavkách, katapultech … O tom někdy příště.

neděle 31. května 2009

Telefonáty do knihovny aneb datová hranice

Když pracujeme na desku v knihovně v pátek nebo v sobotu večer, jsme tu sami, bez supervizorů. To (mimo jiné) přináší na starost zvedání telefonů. Docela dobrá příležitost na procvičování angličtiny, po telefonu je to přeci jen o stupeň obtížnější než tváří v tvář. Posledně to byl třeba dialog s pánem, co má na svém kontě nezaplacené pokuty za 520 dolarů, ale většinou to jsou velmi stručné telefonáty, ve kterých se dotyční ptají, dokdy máme ten den otevřeno.

 

Nejzajímavější telefonický rozhovor měl kdysi Honza. Volala mu jedna paní, co si chtěla povídat o věznicích, co má USA v Iráku. O pár týdnu volala znova (měla štěstí, že vyhmátla zase Honzu) a ptala se, co je International date line. Honza to rychle vyhledal na wikipedii a přečetl ji první odstavec do telefonu. Ona si to poslechla a řekla, že už volala do 8 knihoven a že my jsme první, kteří to byli schopní zodpovědět a že udělal great job. 

sobota 30. května 2009

5 otázek pro Camilu

Interview Nainy s Camilou končí pro letošní školní rok rozhovorový řetězec mezinárodních studentů. Jsem zvědav, zda na podzim po mně někdo převezme štafetu v bičování a bude se pokračovat.

pátek 29. května 2009

RoveL a Vaše šance

Než jsem odletěl do Ameriky, odprostil jsem se od veškerých skautských zodpovědností - předal jsem vedení kmene a v zastupování vůdce střediska jsem se na rok nechal zastoupit. Rozhodl jsem se vzít na starost jedinou věc a to realizaci projektu z instruktorské lesní školy. Byl jsem k tomu od začátku dost motivovaný a navíc jsem měl takové tušení, že to místo mě nikdo jiný neudělá.

 

Ten projekt se slušně rozjel, má místo, čas, koncepci a dobře rozjetou náplň a nyní je třeba dát patřičně najevo, že bude - a to nejen vůdcům roverských kmenů, pro které je určen. První vlnu online propagace jsme se rozhodli udělat formou soutěže, do které se může zapojit každý - neklademe žádné podmínky na věkovou skupinu či funkce, dokonce ani nikde netvrdíme, že dotyčný musí být skaut.  I když je v době psaní těchto řádků článek s informacemi k soutěži druhý nejčtenější na hlavní stránce Rovernetu, zatím se nikdo neodhodlal udělat ten malý krok a poslat email nebo MMSku. Tím lépe pro vás. Vy to víte a můžete toho využít ve svůj prospěch. Neváhejte tedy proměnit pět minut svého času ve velkou šanci vyhrát atraktivní knížku s věnováním autora. Proč ženy muže (ne)chápou? Jak sbalit ženu?



čtvrtek 28. května 2009

Миленький ты мой

Že můj profesor ruštiny rád a dobře zpívá a hraje na kytaru už jsem tu několikrát naznačoval, ale ještě jsem se myslím nezmiňoval, že svůj um párkrát využil při výuce jazyka a několikrát jsme ve třídě zpívali.  No, s ním je to trochu jiný level, když to srovnám se zpíváním s našimi němčinářkami na gymplu.

 

Tu následující píseň jsme zpívali dneska.  Je to alá "taková panenka", tedy ideálně se po sloce střídají holky a kluci  (k tomu jsme měli docela dobré předpoklady, když jsme ve třídě tři a tři). Existuje více různých variant této písně, ta níže je asi nejpodobnější té "naší". Přízvuk můžete nacvičit s trochou odlišnou variantou na youtube.

 

Миленький ты мой

Возьми меня с собой

Там в краю далёком

буду тебе женой

 

Милая моя,

Взял бы я тебя

Но там в краю далёком

есть у меня жена.

 

Миленький ты мой

Возьми меня с собой

Там в краю далёком

буду тебе сестрой

 

Милая моя,

Взял бы я тебя

Но там в краю далёком

есть у меня сестра.

 

Миленький ты мой

Возьми меня с собой

Там в краю далёком

буду тебе чужой

 

Милая моя,

Взял бы я тебя

Но там в краю далёком

чужая ты мне не нужна.  

středa 27. května 2009

Odpoledne u host family

V neděli jsem se po dlouhé době zase setkal se svou hostitelskou rodinou. Pozvali mě na oběd a já měl první příležitost okusit doma dělané hamburgery (náš pokus nepočítám) - k tomu bramborový salát, zelenina a plněná vajíčka. Jako dezert se servíroval "crazy" čokoládový koláč s vanilkovou polevou. Crazy prý proto, že je v něm ocet - nebyl ale cítit. Jinak to chutnalo dost podobně našemu perníku.

 

Po venkovním obědě jsme se přesunuli dovnitř a vrhli se na prezentace fotek.  Al byl totiž na dva týdny služebně v Plzni a podíval se i do Prahy. No, když jsem viděl všechny ty věžičky a červené střechy, tak se mi po Praze trochu zastesklo. Krom toho, že mi Al z Plzně poslal pohled, tak mi přivezl jako pozornost  Studentskou pečeť. Zatímco paradoxně Al se chlubil snímky z Čech, já jsem ukazoval snímky z Ameriky, totiž z našeho západního putování.

 

Moc příjemně strávené odpoledne.


úterý 26. května 2009

Memorial Day

Dnešní (pondělní) Memorial Day je další z řady oficiálních federálních svátků, kdy se nepracuje a nechodí do školy… ale Union to vůbec nezajímá.

 

Zajímalo by mě, jestli by se na této škole učilo i na Díkuvzdání nebo Vánoce, kdyby v tu dobu nebyl winter break. No, když si vzpomenu na práci v knihovně na Štědrý den, tak mám možná odpověď.

pondělí 25. května 2009

Springfest

Asi největší kulturní událostí roku na Unionu je Springfest (i když o míře kulturnosti by se dalo diskutovat). Je to takový menší hudební festival, kdy všichni zůstávají na kampusu a dokonce se vydávají nařízení, kolik návštěvníků může mít student na pokoji.

 

Fakt to tu prožívali - a to už pár dní dopředu. Stačilo nastražit ucho do jakékoli konverzace a dříve nebo později jste museli slyšet: SPRINGFEST!

 

V sobotu to začlo snad kolem jedné ale trvalo hodiny, než se stovky přihlížející dočkaly živých kapel, do té doby jim nevadilo poslouchat hudbu z playbacku. Dokonce jeden zpěvák, ač přítomen, jen něco povídal a jeho hudba zněla reprodukovaně. Později se přeci jen dočkali a nějaké kapely na pódiu skákali, ale asi bych musel být Američan, abych z nich byl taky na větvi. Aspoň se kolem třetí otevřelo obří BBQ (fakt hodně jídla), tak jsem se po dlouhé době zase nacpal hamburgery.

 

Vzhledem k tomu, že alkohol je na veřejnosti zakázán, tak campus safety u vstupu pečlivě kontrolovala, zda si do areálu nikdo nic nepřináší. Prohlíželi i mojí minibrašničku na foťák (mimochodem, s vybitými baterkami). Divím se, že se nedívali i dovnitř foťáku - co kdyby tam byla nějaká malá lahvička. Protože studenti rádi schovávají tvrdý alkohol do lahví od minerálky, tak ty byly také zakázány a voda pro žíznivce byla k dispozici erární.

 

Springfest měl pro mě také tu výhodu, že nikdo nechodil do knihovny. Měl jsem totiž i sobotní šichtu 17-22 hod. a za celou dobu jsem obsluhoval jen jednoho člověka. To byl Zdeněk, který si šel půjčit nějaké filmy.

(Foto: Jan Špidlen)