Když tady někdo prohlásil, že jeho oblíbeným ročním obdobím je podzim, většinou argumentoval nádherně zabarvenými stromy na kampusu. Už chápu.
pondělí 13. října 2008
neděle 12. října 2008
Upomínka druhá
To, že se blíží Halloween, nám připomnělo nejen včerejší Pumkin Carving, ale i styl výzdoby nástěnky v knihovně:
Jako pozornost pro všechny pilné pracovníky je k dispozici košík, resp. dýně, sladkostí - zrovna jsem ochutnal mléčnočokoládový arašídomáslový košíček. Když už jsem u té knihovny, měl bych dva postřehy:
Zaprvé, nejednou jsem někomu vydával Kafku, na jeho popularitě tedy asi opravdu něco bude. Zajímalo by mě, kolik čtenářů ví, že psal v Praze. Mimochodem, česká beletrie má ve školní knihovně docela slušné zastoupení - minimálně jsem si v katalogu všiml Haška, Škvoreckého, Havla, Čapka, Kunderu, Seiferta, Lustiga, Vaculíka…
Zadruhé, fascinuje mě Connect NY a ILL. O co se jedná? Connect New York je síť čtrnácti školních knihoven ve státu New York, které se rozhodli sdílet některé své svazky. Pokud má knihovna nenabízí, co potřebuji, nebo požadovanou knížku má zrovna někdo půjčenou, můžu si to naťukat na internetu a oni mi to pošlou z jiné knihovny, ideálně z té, která je na nejlepší trase. Trvá to dlouho? Ne, většinou za 48 hodin už v knize můžu listovat. Knihovny spolu sdílí více než 4 milióny svazků - což je zhruba dvojnásobek toho, co nabízí dohromady více než čtyřicítka poboček Městské knihovny v Praze.
A když vytoužený titul není jedním z těch čtyř miliónů, je tu ještě záchrana v podobě jiného meziknihovního systému (ILL), kam se zadají podrobnosti o požadované knize nebo článku a oni už se o to postarají. Knihy mají dorazit během dvou tří týdnů (já ji měl asi za týden), článek naskenují a zveřejní v řádu hodin. A když ani ILL knihu nenajde? Nevím, pak už zbývá asi jenom poslední možnost - napsat si ji sám.
Zadruhé, fascinuje mě Connect NY a ILL. O co se jedná? Connect New York je síť čtrnácti školních knihoven ve státu New York, které se rozhodli sdílet některé své svazky. Pokud má knihovna nenabízí, co potřebuji, nebo požadovanou knížku má zrovna někdo půjčenou, můžu si to naťukat na internetu a oni mi to pošlou z jiné knihovny, ideálně z té, která je na nejlepší trase. Trvá to dlouho? Ne, většinou za 48 hodin už v knize můžu listovat. Knihovny spolu sdílí více než 4 milióny svazků - což je zhruba dvojnásobek toho, co nabízí dohromady více než čtyřicítka poboček Městské knihovny v Praze.
A když vytoužený titul není jedním z těch čtyř miliónů, je tu ještě záchrana v podobě jiného meziknihovního systému (ILL), kam se zadají podrobnosti o požadované knize nebo článku a oni už se o to postarají. Knihy mají dorazit během dvou tří týdnů (já ji měl asi za týden), článek naskenují a zveřejní v řádu hodin. A když ani ILL knihu nenajde? Nevím, pak už zbývá asi jenom poslední možnost - napsat si ji sám.
sobota 11. října 2008
Medvídek koala, Tweety, Mona Lisa a jiné dýně
Do Halloweenu zbývají tři týdny, ale někteří dýně vyřezávají už teď - třeba jako má hostitelská rodina, která mě pozvala na tzv. pumpkin carving. Přišli i někteří další rodiče a jejich mezinárodní studenti, takže nás bylo víc. Fakt prima zážitek - více vám řeknou fotky:

pátek 10. října 2008
5 otázek pro Sarah
Rubrika ve školních novinách se dočkala druhého pokračování, a je tu tedy další příležitost si procvičit angličtinu, seznámit se s mezinárodní studentkou a poznat, jak to vidí jiní.
čtvrtek 9. října 2008
První kontakt s americkým skautingem
Jedním z mých dílčích cílů je setkat se s místními skauty. Vzhledem k tomu, že plánů je hodně a čas letí, řekl jsem si, že s tím nebudu dlouho čekat. Vygůglil jsem si řadu místních skautských stránek, rozeslal emaily a když přišla odpověď od šéfa oblasti: "Dear Staflik, We would love to have you as a guest", zajásal jsem.
Bližší pozvání - na setkání vedoucích a různých skautských šéfů z okresu - jsem dostal formou zprávy do hlasové schránky, v které jsem rozuměl dobře všemu - až na přesné určení místa. Už jsem chtěl počkat na spolubydlícího, jestli by si to neposlechl a nepřeříkal mi to, když se mi to s pomocí pár indicií podařilo vypátrat na mapě.
Vydal jsem se tedy na půl osmou do Emmanuel Frieden Church s dostatečnou časovou rezervou, která zmizela, když jsem se spletl o jednu ulici a kostel hledal zhruba tam, kde stojí hotel. Naštěstí mě zachránila paní recepční, která si ochotně poslechla voice mail a navedla mě správně. Přišel jsem na minutu přesně. Ve dveřích jsem byl přivítán Bobem, který lehce připomínal Jeana Reno. Když jsem viděl, že jsou všichni v kroji, také jsem si svůj oblékl. Bob mírně překvapeně konstatoval, že je rád, že i v České republice je skauting a snažil jsem se mu taktně vysvětlit, že fakt, že americké a naše košile mají hodně podobnou barvu může být i náhoda - že ne všechny košile jsou takové. Vzal mě do sálu, kde byli ostatní a jelikož jsem si přesně nepamatoval jméno toho, kdo mě pozval, Bob hlučně zvolal: "Dámy a pánové, našel se host, který je ztracen. Je tak ztracen, že je až z daleké České republiky. Je tu někdo, kdo se k němu přihlásí?"
Na první pohled mě zarazil věkový průměr přítomných. Mám pocit, že nechám i dostatečnou rezervu, když řeknu, že všem bylo nad čtyřicet. Také mi přišlo, že se navzájem více poslouchají, ale nemají příliš chuť daná témata disktutovat. Jako by nic něchtěli příliš prodlužovat. Řešilo se (nebo spíše jen informovalo) jen pár témat - např. nedělní odpoledne pro dětskou veřejnost (PR aktivita), problematika nošení válečných stuh na krojích vůdců, národní jamboree 2010 (u příležitosti 100 let skautingu v USA) či časopis Boys' Life - mluvčí přišel s časopisem a tvrzením, že stojí jen 2 dolary, ale má hodnotu 3. A tak dal jedné přítomné dolar, který právě ušetřil. Posledním tématem bylo ještě jedno představení toho z Czechoslovakia, což bylo super, protože za mnou hned poté přišlo spousta lidí - pozdravit, prohlédnout kroj, říct, ať všem okolo vzkážu, že už nejsme Czechoslovakia a nebo také pozvat na schůzky či výpravy dvou oddílů. V menším počtu pak následoval tzv. roundtable - vždy na nějaké téma, tentokrát na GPS a geo caching. A - svět je malý i v Americe - našel se tu i manžel kolegyně z knihovny, takže jsem měl i odvoz na kampus.
Po nějaké době zase jedna akce s hojnou účastí - bez jídla zdarma.
Bližší pozvání - na setkání vedoucích a různých skautských šéfů z okresu - jsem dostal formou zprávy do hlasové schránky, v které jsem rozuměl dobře všemu - až na přesné určení místa. Už jsem chtěl počkat na spolubydlícího, jestli by si to neposlechl a nepřeříkal mi to, když se mi to s pomocí pár indicií podařilo vypátrat na mapě.
Vydal jsem se tedy na půl osmou do Emmanuel Frieden Church s dostatečnou časovou rezervou, která zmizela, když jsem se spletl o jednu ulici a kostel hledal zhruba tam, kde stojí hotel. Naštěstí mě zachránila paní recepční, která si ochotně poslechla voice mail a navedla mě správně. Přišel jsem na minutu přesně. Ve dveřích jsem byl přivítán Bobem, který lehce připomínal Jeana Reno. Když jsem viděl, že jsou všichni v kroji, také jsem si svůj oblékl. Bob mírně překvapeně konstatoval, že je rád, že i v České republice je skauting a snažil jsem se mu taktně vysvětlit, že fakt, že americké a naše košile mají hodně podobnou barvu může být i náhoda - že ne všechny košile jsou takové. Vzal mě do sálu, kde byli ostatní a jelikož jsem si přesně nepamatoval jméno toho, kdo mě pozval, Bob hlučně zvolal: "Dámy a pánové, našel se host, který je ztracen. Je tak ztracen, že je až z daleké České republiky. Je tu někdo, kdo se k němu přihlásí?"
Na první pohled mě zarazil věkový průměr přítomných. Mám pocit, že nechám i dostatečnou rezervu, když řeknu, že všem bylo nad čtyřicet. Také mi přišlo, že se navzájem více poslouchají, ale nemají příliš chuť daná témata disktutovat. Jako by nic něchtěli příliš prodlužovat. Řešilo se (nebo spíše jen informovalo) jen pár témat - např. nedělní odpoledne pro dětskou veřejnost (PR aktivita), problematika nošení válečných stuh na krojích vůdců, národní jamboree 2010 (u příležitosti 100 let skautingu v USA) či časopis Boys' Life - mluvčí přišel s časopisem a tvrzením, že stojí jen 2 dolary, ale má hodnotu 3. A tak dal jedné přítomné dolar, který právě ušetřil. Posledním tématem bylo ještě jedno představení toho z Czechoslovakia, což bylo super, protože za mnou hned poté přišlo spousta lidí - pozdravit, prohlédnout kroj, říct, ať všem okolo vzkážu, že už nejsme Czechoslovakia a nebo také pozvat na schůzky či výpravy dvou oddílů. V menším počtu pak následoval tzv. roundtable - vždy na nějaké téma, tentokrát na GPS a geo caching. A - svět je malý i v Americe - našel se tu i manžel kolegyně z knihovny, takže jsem měl i odvoz na kampus.
Po nějaké době zase jedna akce s hojnou účastí - bez jídla zdarma.
středa 8. října 2008
Ping-pong with Profs
Občas si říkám, že bych měl být trochu více kreativní - třeba když někdo smísí dohromady popovídání s pár profesory, oběd z indické restaurace a hraní ping-pongu a pozve na to studenty.
úterý 7. října 2008
S komentářem
Ne, dneska svůj příspěvek nebudu ředit povídáním o životě v Americe. Chci vám poděkovat za padesátku komentářů, která se objevila pod mými blogovými příspěvky. Ať se jedná o sebemenší hlod, vždy je to dobrá zpětná vazba, která potěší.
Také jsem nastavil, aby pro komentář nebyl podmínkou google účet, takže žbleptat může každý.
Díky.
Také jsem nastavil, aby pro komentář nebyl podmínkou google účet, takže žbleptat může každý.
Díky.
pondělí 6. října 2008
První jízda a kočičí artista
Velkou část neděle jsme opět strávili pomáháním s prácemi všeho druhu u jedné profesorky. Tentokrát jsme montovali knihovny. A naskytla se nám první příležitost si zařídit v Americe. Byli jsme totiž vysláni, ať si zajedeme do jednoho nákupního centra koupit lepidlo a šroubky. Normálně by to byla velmi krátká jízda, ale když si člověk myslí, že pochopil dobře instrukce, ale není tomu tak, po nějaké době se od pana opravujícího volkswagena dozví, že to má otočit a zhruba za dvě míle bude cíl po levé straně.
Práci nám zpestřily vnučky i Spiderman v převleku Garfielda:
Práci nám zpestřily vnučky i Spiderman v převleku Garfielda:
neděle 5. října 2008
Buenos Dias, já taky jdu
Dnes jsme s Honzou zpečetili rozhodnutí strávit tři týdny ze zimních prázdnin v Mexicu - koupili jsme si letenky. Po důkladném srovnání různých leteckých společností, letišť a dnů v týdnů poletíme s Continental Airlines - z Albany do Cancúnu 24.11. a zpět 15.12. Motivace k učení španělštiny posílena.
Jsme zatím dva, po nabídce mezinárodním studentům začal zvažovat účast i Harry z Německa.
A co ty - nechceš se přidat? ;-)
Jsme zatím dva, po nabídce mezinárodním studentům začal zvažovat účast i Harry z Německa.
A co ty - nechceš se přidat? ;-)
sobota 4. října 2008
Rodící muž a zapomenutá křestní jména
Před chvílí skončila show Steva Taubmanna, hypnotizéra, který zavítal na náš kampus. Něco neuvěřitelného. Něco, co mě tu emočně zatím nejvíc vyvedlo z normálu.
Malá odbočka: Je to už asi čtvrtá z řady show externistů a zdá se, že kvalita stoupá. Na první, Dueling Pianos, jsem vydržel tak 20 minut. Dva chlápci hráli na dvojité piano. Nápad dobrý -jen kdyby to nevypadalo (a neznělo), jako by se jeden z nich snažil mlácením pokazit hraní tomu druhému. Aspoň u toho bylo dobré jídlo. Na Intensity Game Show jsem přišel pozdě a stále se nic nedělo, tak jsem zase odešel, ale prý se vyhrávaly peníze. Minulý týden představení iluzionisty Jima Karola už docela stálo zato. A dneska…
Představte si dvacet dobrovolníku na pódiu, jak sedí na židlích.
(Je více než pravděpodobné, že účastníci nebyli podstrčení - mohl se zúčastnit kdokoli, jen byl na začátku takový test , kde se ukázalo, jak je kdo uvolněný a dokáže se koncentrovat a tam se to trochu protřídilo. A vězte, že to co jsme viděli, by nezvládl přesvědčivě zahrát ani oscarový herec, natož naši spolužáci.)
Steve začíná své hypnotické promluvy, a dobrovolníci na pódiu usínají. Docela nuda do té doby, než jedna z dívek, které se nevešly na židle a seděly na kraji pódia, s sebou švihne. Někteří se zaklánějí, jiní padají ze židlí. Diváci začínají nevěřit svým vlastním očím, když je účastníkům vsugerováno, že jsou na pláži. Po patřičných Stevových slovech se protahují, ohánějí po lítajícím hmyzu. Najednou je vedro, někteří svlékájí mikiny a za chvíli si všichni pomáhají rychlým máváním rukou k lepšímu dechu. Pro diváky neskutečně vtipné. Bimbác a ochladí se, někdo se schoulí do klubíčka, někdo se snaží zahřát o souseda. Prolamování ledů a interakce mezi účastníky jsou působivé. A v podobném stylu do pokračuje dále - nepojmu tu všechno, ale představte si je jako diváky v kině. Na komedii s sebou hází smíchy, na romantické slaďárně se objímají, při soundtracku Titanicu mají slzy na krajíčku a vzájemně se utěšují. Agenti, kteří se rozprchnou po sále a snaží se telefonovat skrze svou botu. Student, který po vyslovení jednoho Stevova slova jde odevzdat svou peněženku. Opakovaně. Muž, který začne rodit, a všichni mu běží na pomoc. Tarzan - sportovec ze sebe sundá triko a rozeběhne, začne skákat a bušit do hrudi. Střelba - na koho Steve nebo někdo jiný ukáže a Steve řekne do mikrofonu patřičný zvuk, dotyčný okamžitě upadne zpět do spánku. Nechává je tak uspávat i navzájem nebo dokonce "střelit" na sebe samotné. Závěrečná taneční party, kde to na pódiu pořádně roztočí.
Steve nám v průběhu vysvětluje: na této hypnóze jsou zajímavé tři věci. Účastník si myslí, že nikdy nebyl hypnotizován. Účastník nevěří, že by na něm hypnóza fungovala. A nepamatuje si své křestní jméno.
A skutečně - vyptává se a oni kroutí hlavou (pche, jaká hypnóza…). "A jak se jmenuješ?" Žádná odpověď. Někteří jméno řeknou, ale je špatně. Jedna studentka se dokonce své jméno zuřivě snažila najít na své ID kartě a prohlásila se za Chelsea. Špatně.
Na závěr si showman dobrovolníky vzal stranou a ujistil se, že jsou psychicky i fyzicky v pohodě, že už nejsou v hypnóze. A že si pamatují své jméno...
Petr snad brzy zveřejní spoustu fotek, jinak doporučuji ilustrační videa na oficiálních stránkách nebo na Youtube.
Malá odbočka: Je to už asi čtvrtá z řady show externistů a zdá se, že kvalita stoupá. Na první, Dueling Pianos, jsem vydržel tak 20 minut. Dva chlápci hráli na dvojité piano. Nápad dobrý -jen kdyby to nevypadalo (a neznělo), jako by se jeden z nich snažil mlácením pokazit hraní tomu druhému. Aspoň u toho bylo dobré jídlo. Na Intensity Game Show jsem přišel pozdě a stále se nic nedělo, tak jsem zase odešel, ale prý se vyhrávaly peníze. Minulý týden představení iluzionisty Jima Karola už docela stálo zato. A dneska…
Představte si dvacet dobrovolníku na pódiu, jak sedí na židlích.
(Je více než pravděpodobné, že účastníci nebyli podstrčení - mohl se zúčastnit kdokoli, jen byl na začátku takový test , kde se ukázalo, jak je kdo uvolněný a dokáže se koncentrovat a tam se to trochu protřídilo. A vězte, že to co jsme viděli, by nezvládl přesvědčivě zahrát ani oscarový herec, natož naši spolužáci.)
Steve začíná své hypnotické promluvy, a dobrovolníci na pódiu usínají. Docela nuda do té doby, než jedna z dívek, které se nevešly na židle a seděly na kraji pódia, s sebou švihne. Někteří se zaklánějí, jiní padají ze židlí. Diváci začínají nevěřit svým vlastním očím, když je účastníkům vsugerováno, že jsou na pláži. Po patřičných Stevových slovech se protahují, ohánějí po lítajícím hmyzu. Najednou je vedro, někteří svlékájí mikiny a za chvíli si všichni pomáhají rychlým máváním rukou k lepšímu dechu. Pro diváky neskutečně vtipné. Bimbác a ochladí se, někdo se schoulí do klubíčka, někdo se snaží zahřát o souseda. Prolamování ledů a interakce mezi účastníky jsou působivé. A v podobném stylu do pokračuje dále - nepojmu tu všechno, ale představte si je jako diváky v kině. Na komedii s sebou hází smíchy, na romantické slaďárně se objímají, při soundtracku Titanicu mají slzy na krajíčku a vzájemně se utěšují. Agenti, kteří se rozprchnou po sále a snaží se telefonovat skrze svou botu. Student, který po vyslovení jednoho Stevova slova jde odevzdat svou peněženku. Opakovaně. Muž, který začne rodit, a všichni mu běží na pomoc. Tarzan - sportovec ze sebe sundá triko a rozeběhne, začne skákat a bušit do hrudi. Střelba - na koho Steve nebo někdo jiný ukáže a Steve řekne do mikrofonu patřičný zvuk, dotyčný okamžitě upadne zpět do spánku. Nechává je tak uspávat i navzájem nebo dokonce "střelit" na sebe samotné. Závěrečná taneční party, kde to na pódiu pořádně roztočí.
Steve nám v průběhu vysvětluje: na této hypnóze jsou zajímavé tři věci. Účastník si myslí, že nikdy nebyl hypnotizován. Účastník nevěří, že by na něm hypnóza fungovala. A nepamatuje si své křestní jméno.
A skutečně - vyptává se a oni kroutí hlavou (pche, jaká hypnóza…). "A jak se jmenuješ?" Žádná odpověď. Někteří jméno řeknou, ale je špatně. Jedna studentka se dokonce své jméno zuřivě snažila najít na své ID kartě a prohlásila se za Chelsea. Špatně.
Na závěr si showman dobrovolníky vzal stranou a ujistil se, že jsou psychicky i fyzicky v pohodě, že už nejsou v hypnóze. A že si pamatují své jméno...
Petr snad brzy zveřejní spoustu fotek, jinak doporučuji ilustrační videa na oficiálních stránkách nebo na Youtube.
pátek 3. října 2008
V novinách
Prvním klubem, do kterého jsem se snažil vnést nějakou aktivitu, byl redakční tým školního novinového týdeníku Concordiensis, který vychází již od roku 1877. Svým příspěvkem jsem chtěl splnit tři cíle - 1) Nahlédnout do práce redakce, 2) Obohatit noviny novým nápadem, 3) Podpořit povědomí o mezinárodních studentech na kampusu. Inspiroval jsem se rubrikou, kterou jsme již pětkrát zopakovali v elektronickém měsíčníku Luk a hle - tady je výsledek:
čtvrtek 2. října 2008
Září dozářilo, jsme tu měsíc
Už jsem tu měsíc. Bylo to jedno z nejrychlejších září, co jsem kdy zažil, "rychlejší" než třeba loňské čtyři týdny v Německu. Mám pocit, že čas běží subjektivně rychleji, když je "částí" většího celku. Jako by den týdenní akce utekl rychleji než samotná jednodenní akce. Jako by týden měsíční akce utekl rychleji než jedna týdenní akce. Jako by měsíční akce běžela pomaleji než měsíční část roční akce.
Když rok je pro mě teďka celek, vnímám jej jako relativně dlouhou dobu. Že bych to změnil představou desetiletého pobytu? Možná, až to tu budu chtít ještě zrychlit. Zatím ne.
Když rok je pro mě teďka celek, vnímám jej jako relativně dlouhou dobu. Že bych to změnil představou desetiletého pobytu? Možná, až to tu budu chtít ještě zrychlit. Zatím ne.
středa 1. října 2008
úterý 30. září 2008
Fantastický výmysl
"...a po nocích hraju fyziku," povídá Petr. "Dobrovolně?" nechápavě se na něj podívám a on vysvětluje, že se jedná o propracovanou flashovou hru, ve které se musí něco přemístit pomocí pohyblivých koleček a tyčí. Zajímat mě to začne ve chvíli, když začne popisovat různé příklady a jejich kreativní katapultová řešení. Furt si to ale nedokážu úplně představit a tak ho poprosím, aby mi poslal odkaz. A nelituji - Fantastic Contraption je asi nejlepší flashová hra, jakou jsem viděl - řešení je nekonečně mnoho, to své můžete uložit a zároveň žasnout, co za neuvěřitelnosti vymysleli jiní.
První jedenáctku kol jsem dal před týdnem, když jsem ještě na něco takového měl čas… Máte-li chvíli a alespoň trochu fyzikálních a tvůrčích buněk, doporučuji.
První jedenáctku kol jsem dal před týdnem, když jsem ještě na něco takového měl čas… Máte-li chvíli a alespoň trochu fyzikálních a tvůrčích buněk, doporučuji.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)